Ošetřoval jsem i hrdinu s popáleninami, říká Stanislav Svoboda

Lékaři studují téměř dvakrát déle než záchranáři. Ti ale přijíždějí k zraněným často jako první. Jak zachraňovat lidské životy se učí i Stanislav Svoboda.

Stanislav Svoboda se ucí, jak lidem zachránit život.Foto: Archiv Stanislava Svobody

Stanislavu Svobodovi zbývá ještě vystudovat třetí, poslední ročník, aby mohl pracovat jako záchranář. Na praxi se učí, jak zraněným a nemocným lidem pomáhat. Ke spoustě nehod totiž bude muset jezdit bez doktora, ti ke všem případům nemusí. Ví, jak ošetřit popáleného a poznal také, že ženy to mají v tomto oboru těžké.

Proč chcete pracovat jako záchranář?

Práce mě baví, zatím se mi zdá, že není monotónní. V nemocnici osm hodin uplyne strašně pomalu. Ale dvanáctka na záchrance je hned pryč, protože se pořád něco děje. Třeba změním názor. Až budu mít odježděných pět let, nebude mě možná brát jako teď. Sice za práci záchranáře nejsou žádný prachy, ale tohle zaměstnání se nedělá pro peníze.

Jaké předměty se učíte?

Kromě anatomie, farmakologie, a ošetřovatelství máme ještě záchranářství, což je stěžejní předmět. Učíme se, co se dělá na záchrance, jak vypadají lidé při určitých zraněních a jak je ošetřit. Taky máme speciálního panáka, na němž učitel pomocí touchpadu nasimuluje činnost srdce s nějakou vadou, a my musíme rozpoznat, o co jde. Potom jezdíme na soustředění.

Co na nich děláte?

Jedno je v zimě na horách, další na podzim na řece, třetí na skalách vedou hasiči. Učí nás třeba složit kladkostroj, který se používá na vytáhnutí zraněného z údolí. Vždycky někdo ze třídy dělá zraněného, jeden pro něj slaní a zbytek třídy je oba vytáhne. Se zachraňujícím jde hasič, aby ho jistil a naváděl.

Nebál jste se?

Při prvním slaňování z pětadvacetimetrové věže jsem se bál. Nemám z výšek strach, když jsem zajištěný. Ale první pocit, když mě posadili do tenkých lan širokých jako palec, nebyl moc příjemný. Šel jsem do toho rychle, ani jsem se nerozmýšlel. Když to zvládly naše holky ve třídě, tak jsem to přece musel zvládnout i já. (směje se)

Podstatnou částí studia je praxe. Kam chodíte?

V prváku na interny a do léčeben dlouhodobě nemocných. Hlavně kvůli těm, kteří nepřišli ze zdrávek proto, aby získali kontakt s pacienty. A viděli, co se děje v nemocnicích. A teď ve druháku už chodíme na záchranky, ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení) a JIP (jednotky intenzivní péče). 

„Nemocný mladý člověk mě vezme víc než umírající starý“

Setkal jste se v nemocnici se smrtí?

Víckrát, už i na střední. Pokud jde o staršího člověka, nějak jeho smrt vezmu. Jakmile vyjdu z nemocnice, už si nevzpomenu. Ale nemoci všech mladých lidí, ochrnutých nebo popálených, mě vždycky vezmou víc než starší nemocný člověk.

Nad čím pak přemýšlíte?

Ti lidé jsou mi věkem blízcí. Mě může taky potkat, že bych jako nějaký pacient kvůli zranění už nemohl chodit. Zemřít mladého člověka jsem ještě neviděl, ale setkal jsem se s těžce nemocnými a nad tím se vždy zamýšlím. Dost jsem se bavil s jednou slečnou, co měla vzácnou a nevyléčitelnou nemoc. Ukládal se jí tuk tam, kde neměl. Třeba na plících. Brzy půjde na operaci a znovu třeba za tři roky. Podle mě je otázka času, než se jí tuk usadí tam, kde ji nebudou moct operovat.

Kromě praxe v nemocnici jezdíte i se záchranáři. Už jste při výjezdu ošetřoval?

Na jaře jsou hodně zraněné děti. Ošetřoval jsem třeba popáleného čtyřletého kluka, který na sebe svrhl čaj. Rozstřihli jsme mu oblečení, protože by ho bolelo, kdybychom ho z něj soukali. Doktor pak usoudil, jak moc je dítě popálené, jak to zvládá a jestli mu dá analgetika proti bolesti. Tady tomu nedal, byl to hrdina. Pustili jsme mu houkačku. (usmívá se) Ještě jsme ho pak sterilně přikryli a napíchli mu žílu, kdyby se jeho stav zhoršil.

Myslíte na bolest, kterou takové malé dítě cítí?

Abych se k němu správně choval, musím jeho bolest pochopit. Ale neprožívám ji tak, že bych ho litoval. Jestli něco hodnotím zpětně, tak to dělám až po výjezdu.

Nedělá se vám v sanitce špatně?

Nedělá, ale když jsem jeden den vypisoval papíry asi dvacet minut v kuse, zjistil jsem, že to není moc příjemné. A že neumím psát v zatáčce. (směje se) 

Na záchrankách nepracují skoro žádné ženy

Práce záchranáře je fyzicky náročná. Jak se dívají na vaše spolužačky? 

Zatím je chlapi berou, protože jsou stážistky. Ale záchranáře jsem slyšel říkat: „Já si nedokážu představit, že by se mnou sloužila ženská." Podle mě to není správné, ale takový je trend. Na záchrankách ženy nepracují. Co vím, jen někde v Čechách.

Proč na nich nepracují?

Slyšel jsem, že si nedokážou poradit s agresivními pacienty. Když se na noční směně taháme s opilými a je vedle mě chlap, vím, že se mám o koho opřít.

Jak se chováte k agresivnímu pacientovi?

Snažím se ho slovně uklidnit, když je to moc špatné, voláme policii.

Nebojíte se, že zraněným ublížíte?

Někdy ano a právě proto se učím. Až tady jsem poznal, že nejde neumět. Taky by šlo některými předměty prolézt jako všude. Ale pak přijdu do zaměstnání, kde je člověk pořád jednou nohou v kriminále. Chráním se tím, že se učím.

Kristýna Hašková