Orientační běh by pro mě nebyl, ztratím se i v obchoďáku

Bloudím i ve svém rodném městě. Naučené trasy a záchytné body většinou nezradí. Ovšem dosud nenavštívené ulice se přede mnou doslova propadávají do země.

Opravdovým oříškem jsou pro mě města zcela neznámá, zahraniční destinace vzdávám bez boje. Můj smysl pro orientaci není špatný, dokonce není ani hrozný. Troufám si totiž tvrdit, že žádný nemám. Má schopnost nedokázat najít cestu se projevila už v dětství. Otec se však snažil můj orientační smysl vycvičit. V obchodech mě pozoroval zpoza vzdálených regálů a doufal, že sama dokážu najít cestu k východu a tam na něj počkám. To se ale šeredně pletl. Mojí teorií bylo běžet kamkoliv, hlavně co možná nejrychleji. Byla jsem přesvědčená, že pokud poběžím opravdu briskně, cestu k otci tak naleznu nejdřív. A tak jsem po obchoďácích tryskem běhala. Otec, zděšen mým nevypočitatelným chováním a nechávaje nákupní košík napospas, klusával za mnou. Jako skutečný nepřítel se ukázaly také mapy. Myslím, že když jsem naposledy navedla v Řecku důvěřivého otce sto padesát kilometrů opačným směrem, jeho snahu mou orientaci vylepšit jsem alespoň na nějakou dobu zlomila. Když jsme tenkrát přijeli do zcela neznámého městečka a on zjistil můj omyl, byl poměrně naštvaný. Jakmile přišel na to, že mapě příliš nerozumím a proto ji pouze natáčím tak, aby mi namalované čáry odpovídaly odbočkám za předním sklem, popudilo ho to ještě víc. Mapu mi vyrval a zbytek cesty už jsem k mé radosti navigovat nemusela. Ne zcela ideálním orientačním nadáním jsem bohužel známá i mezi svými přáteli. Od té doby, co jsem jednoho spolužáka doprovodila na druhý konec Brna, než potřeboval - ujišťovala jsem ho, že přesně vím, kde to je - mi nikdo už moc nedůvěřoval. V jejich domnění jsem je utvrdila ještě více, když jsem na jeden z večírků dorazila o pár hodin později, jelikož po dané hospodě jsem pátrala několik desítek kilometrů jinde. Na správné místo mě naváděli telefonicky. Na vině budou geny. S matkou jsme nedávno společně vyrazily do Pohořelic u Brna. Řídí dobře, ale její orientace v prostoru je stejná jako ta moje. Když jsme volaly bratrovi, ať na internetu zjistí kudy máme jet dál, byl přinejmenším překvapen, že jsme ve Vyškově, který leží opačným směrem. Nyní jsem však na sebe vyzrála. Samostatně se držím pouze naučených cest, pokud se chci vydat do neznáma, domluvím si doprovod, od kterého se příliš nevzdaluji. Jsem obezřetná, jelikož by mohl mít stejně zrádné nápady jako otec. Pokud už jsem nucena někam se vydat sama, strategie je jasná. Předstírám, že nejsem „odsud“ a ptám se na cestu postupně tolika lidí, dokud se nedostanu na místo. Přitom vyžaduji zcela jasné pokyny. Zahnout u hezkého žlutého domu s muškáty doleva nebo zabočit u modrého obchodu s hnědými okny doprava. Je to bezpečně nejrychlejší.Zuzana Bočková