O stromech a lidech

Pokud se pokoušíte napsat článek o psychiatrické léčebně, můžete při shánění materiálů zažít spoustu zajímavých věcí. Mojí maličkosti se všechny vyhnuly. Ale potkal jsem člověka, co mluvil se stromem.

Jedním z na první pohled ne úplně viditelných problémů sbírání materiálu v blázinci je nevyhnutelné riziko, že vás budou považovat za pacienta. Civilní oděv ani zápisník nepomáhají, zřejmě v posledních několika letech nahradily ve výstroji typického psychopata místo dříve vyhrazené pro svěrací kazajku a bryndák. Díky mému pozoruhodnému talentu ničit elektroniku nefungující digitální fotoaparát taktéž nezabírá - to jsem přece mohl najít v odpadu, který ona barbarská čuňata (citát) bydlící v okolí rutinně hází přes zdi léčebny. Press karta STISKu je tak nějak povšechně ignorována. Zkrátka a dobře, je to hrůza.
Po několika hodinách pobíhání po areálu, když už mé zoufalství dosahovalo vrcholu a hrozilo nebezpečí, že se slibný článek utopí v moři nepříliš sdílných zdrojů (což se nakonec stalo), mé zbystřené novinářské smysly zachytily zdroj takřka ideální: drobného človíčka, který si povídal s jilmem. Nebo to možná to byl dub. Myslím kaštan. Tedy habr. Akát.  Každopádně to mělo listy.

I řekl jsem si: hle, domorodec, někdo, kdo sem skutečně patří, dostanu názor duševně chorého, poruším tím aspoň pět pravidel žurnalistiky, ale článek bude v suchu. A vyrazil jsem rázným krokem směrem ke své plně zaměstnané a nic netušící kořisti. O nějakých pět kroků poté, když už jsem v duchu plánoval přesnou strategii útoku a rozvržení otázek, které na pacienta padnou jako tuna cihel, mě trkla jiná myšlenka: proč jsem si tak jistý, že je to pacient? Dobře, tak mluví se stromem. Já zase celkem běžně nadávám svému fotoaparátu. Popovídáme si s nimi zhruba stejně.
Duševní nemoci jako takové jsou pro obyčejného člověka obestřeny téměř neprostupným závojem utkaným z mýtů, desinformací a naprostých kravin. Ano, máme vypolstrované cely, ano, existují svému okolí nebezpeční pacienti, ale těch je v celkovém měřítku klientely psychiatrů zanedbatelný počet. Patrně nejrozšířenější duševní poruchou naší doby je deprese - a to není zrovna něco, kvůli čemu byste se kolem pacienta museli pohybovat po špičkách a v kevlarové vestě.

Ono ani to mluvení se stromy není zrovna společensky nepřijatelným chováním - vezměte si takovou Ameriku šedesátých let, kulturu hippies. Nebo třeba druidy. Ona kritéria pro to, koho zavírat a nezavírat do blázinců, dosti podléhají pravidlům společnosti. A ta se, jak známo, mění. Nemluvím tu jen o nějakém přechodu od klanění se stromům k podstatně logičtějšímu a racionálnějšímu uctívání neviditelných entit - ty změny můžou být jen drobné. Například jednou z nejrozšířenějších duševních chorob v Evropě v první polovině devatenáctého století bylo koktání. Ještě modernějším příkladem takové "choroby" by mohlo být leváctví - oběti snahy "vyléčit" ho nuceným psaním  pravačkou, což mimochodem napáchá v mozku podstatně větší škody a často způsobuje řečové poruchy, můžete klidně potkat na ulici. V dnešní době zavíráme duševně choré do léčeben pro jejich vlastní dobro - ale nedělalo se to tak nakonec vždycky? Všechno je to otázka toho, jak si to společnost ospravedlní...

Mimochodem, ten človíček, co mluvil se stromem, nakonec samozřejmě nebyl ani pacient, ani druid. Vyklubal se z něj zaměstnanec ústavu, hovořící do mobilu. A mě měl za blázna.

Michal Chmela