O dětech, které zemřely

Každé padesáté manželství v Česku se potýká s úmrtím dítěte. Včetně mých rodičů. Lze se s tím vůbec vyrovnat? A jak se správně chovat k pozůstalým?

Zemřel mi brácha. Sotva dvouletý, je to už dávná historie. A který lékař si ví rady s Menkesovým syndromem? Loni na Štědrý den mi skoro skonal i ten druhý, Tadeáš. Zničehonic. Křeče v mozku, krvácení, opiáty a zápas o život. Vyhrál. Zas jako dřív bubnuje swing, vymýšlí legrační statusy na Facebooku a fasuje čtyřky, pětky z geometrie…

Paradox bílé rakve

Existuje trýznivější symbol než zemřelé dítě? Možná tak jaro nad koncentračním táborem či indián oběšenec na Soše Svobody. Má matka mohla v prvním případě zavčas potratit, jelikož lékaři tušili, že s plodem je něco špatně. Místo legálního usmrcení podstoupila rizikové porození, načež zalila rodinu Maclových tsunami diagnóz, obav, dotazů bez odpovědí, zdrávasů… A výsledek? Bílá rakev zaházená pískem.

Smrt dítěte je událost, jež pozůstalé buď zničí, anebo obdaruje. Že zní to slovo absurdně? S odstupem času je říct mohu. Rodinné vztahy se polibkem smrtelnosti stmelily, rodiče nalezli osudovou útěchu v charitativní činnosti a ze vzpomínky na ztraceného Mariánka nám zbylo zhruba to, co třeba pro křesťany zanechal umučený boží syn. Ovšem netroufám si odhadnout, kam by nás vychýlil tragický konec bráchy bubeníka…

Dovolte si truchlit

„Když umírají rodiče, ztrácíme svou minulost, když umírá dítě, ztrácíme svou budoucnost,“ hlásá citát psychiatra Elliota Lubyho a zároveň motto občanského sdružení Dlouhá cesta. Asi dvacítka rodičů se rozhodla budoucnost neztratit úplně a skrze web nabízí vlastní příběhy a zkušenosti s tím, co jim z nejhorších muk pomohlo nejvíce. Vedle nich radí i odborníci. „Zapojte se do přípravy pohřbu. Hovořte o zemřelém dítěti. Dovolte si truchlit. Dovolte druhým, aby vám pomáhali,“ znějí body z desatera, které pro pozůstalé sestavila doktorka Naděžda Špaténková. Jsou-li cenné virtuální informace málo, lze navštívit setkání hromadná i iniciovat rozhovor s kýmkoliv tváří v tvář. Patronkou Dlouhé cesty je filmařka Olga Sommerová, jejíž dokument Přežili jsme svoje děti lze volně zhlédnout přes internet.

Mé mámě nejvíc pomohl farář a rodina. „Sice jsme byli všichni zdrceni, ale spolu,“ vzpomíná a uznává, že díky Mariánkově smrti jsme si uvědomili, co je podstatné a jak se máme rádi, byť si to neumíme běžně sdělovat. „Jen nikdy nepochopím, proč musel tolik trpět,“ poodhalí své nevyléčitelné vnitřní stigma.

Rozpaky i nadále

Na základě čísel Českého statistického úřadu odhaduji, že z více než dvou milionů Čechů, kteří skonali po roce 1989, se dvaceti let nedožilo jedno procento, z něhož třetina až polovina zemřela přímo při porodu. Připadají-li průměrně dvě děti na jedno manželství a jestliže tři čtvrtiny z rodičů byly v době porodu sezdané, vyplývá, že ztráta dítěte se týká zhruba každého padesátého manželství. Bohužel, Dlouhá cesta se mi jeví jako jehla v kupce sena, tudíž i nadále počítejme se zástupy zlomených duší, které se v obležení rozpačitých bližních, kteří jim nedokážou pomoci, stydí za svůj zármutek.

Kde zůstal Bůh?

V kontrastu k číslům zmíním scénu z proslulé novely Noc, v níž se židovská persona Elie Wiesel vypořádává s holocaustovou zkušeností. Tři osvětimští odsouzení mají být oběšeni a všichni ostatní se na popravu musí dívat. Jeden z těch tří je malý chlapec. Jeho agonie trvá kvůli lehkému tělu déle než půl hodiny. „Zaslechl jsem muže za sebou, jak opakuje: Kde zůstal Bůh? A já jsem v nitru ucítil hlas, který mu odpovídá. Kde je? Přece tam – visí na šibenici…“

Shodou náhod jsem tento článek rozpracoval v den Mariánkových jedenáctých narozenin. Kdyby to máma jen tak mimochodem nevzpomněla v reklamách před večerními událostmi, ani se to nedozvím. Bůh je mrtev, my dál naživu?

O Vánocích 2000 daroval táta mámě fotoalbum, z něhož pocházejí přiložené obrázky. Blíže si náš příběh můžete prohlédnout zde. Pro koho je při projekci ticho neúnosné, tomu nabízím jako hudební doprovod závěr Pergolesiho Stabat mater.

Autor: Ondřej Macl

Další články najdete na: http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.