Novinařina na zkoušku se občas mění v horor

Jsem blondýna, a taky trochu nešikovná. Smůlu bych mohla občas rozdávat po kilech. Proto kdykoliv, když jde o něco důležitého, tuším, že to nepůjde jen tak hladce. A mám většinou pravdu. Nejde.

Obyčejná zpráva do Stisku se v mém případě mění týden co týden v boj. Většinou vyhrávám, protože článek odevzdám. Nehledě na kvalitu jsou zážitky ze shánění a přípravy podkladů pokaždé jak z nejděsivější noční můry začínajícího novináře. Chtěla bych alespoň jednou napsat něco bez urputného rvaní se s přírodními živly, lidskými zdroji a technikou.

Po čtvrt roce novinařiny na zkoušku jsem zděšená. Zákony schválnosti se mě drží jako klíště nakažené encefalitidou. Dnes už mě nepřekvapí, že ve chvíli, kdy se chystám vyfotit psy se svými páníčky, parky i ulice zejí prázdnotou a po čtyřnohých přátelích člověka nejsou stopy. Stejně je to i s nekuřáky, když s nimi potřebujete udělat rozhovor, jsou okolo vás jen samí vyznavači nikotinu. Proč ale po těch všech příkořích, když chci fotit brněnské parky, kam se můžou jít studenti za krásného počasí učit, týden prší? Místo lákavých zelených stromů a rozkvetlých trávníků musím kvůli termínu odevzdání celá zmáčená a zmrzlá fotit zamračené nebe, kaluže a prázdná prostranství v dešti. Výsledkem jsou depresivní fotky a týden s antibiotiky a horkým čajem v posteli.

Kromě počasí mi mé snažení maří také baterie, které už nemají takovou výdrž, jako když byly nové, a tudíž se vybijí v nejméně vhodnou dobu. Moderní technika nemá žádnou životnost. Moji snad budoucí kolegové neměli tušení, že si baterie přidržuji palcem, aby nevypadly na koberec knihkupectví, kam Václav Klaus dorazil na autogramiádu. Plastové zavírání baterií se kupodivu po třech letech používání ulomilo a tak mi nezbývalo než na něj tlačit palcem. Když potřebujete vyfotografovat českého prezidenta, který jen pár vteřin prochází uličkou plnou profesionálů s obrovskými Canony a Minoltami, s malým digitálem působíte jako amatér z jiné planety. Zatlačena ostatními průbojnými a otrkanými novináři do pozadí, kteří cvakali a každou vteřinu měli nový snímek, já si stoupla na špičky, natáhla ruku, intuitivně namířila hledáčkem na místo, kudy prezident procházel, přimáčkla jsem unavený palec k plastu. Stiskla jsem tlačítko a prosila všechny svaté. Jedna jediná povedená fotka byla na světě.

V životě studentky žurnalistiky jsou i chvíle, které připomínají hororové scény. Horor první: večer, tma, úplněk, stará opuštěná fara, vítr fičí, holé stromy se kývou, strašidelné stíny se míhají po staré omítce, na teploměru klesla rtuť k mínus dvaceti stupňům. Čekám půl hodiny na kněze, se kterým mám dělat interwiev. Vzpomínky na všechny Kruhy, Saw, Pátky třináctého, Masakry motorovou pilou se mi najednou přehrávají v hlavě. Odejít nemůžu, protože to je jediný možný termín zaneprázdněného faráře, musím prostě přetrpět krutý mráz i divný pocit ze starých křížů okolo a doufat, že to alespoň bude stát za to.

Horor druhý: před pizzerií u hradeb města čekáte na mladého socialistu, se kterým máte dělat rozhovor, nedaleko popíjí na lavičce parta punkerů, možná narkomanů. Předsudky hrají hlavní roli. Vyfešákovaná, navoněná dámička versus nemytý, potetovaný, opilec s piercingem. První myšlenka? Jsem mrtvá a okradená. Jde ke mně, blíží se, už vyndávám peněženku a mobil, všechno mu hodlám dát bez odporu. Potencionální vrah si přede mě stoupne a místo výhružek mi začne lichotit. Jsem v šoku a pak se začnu stydět, jak jsem povrchní, když dám na první dojem. Lichotník si od kamaráda půjčuje kolo a ukazuje mi, že na něm umí jezdit. Je mu asi pětadvacet. Zvedám palec a v dáli vidím dlouho očekávaného vyznavače ČSSD, se kterým prchám do restaurace udělat interwiev.

Někdy si za to můžu sama, jindy mám prostě špatný den. Tak se děsím, co se mi přihodí v posledních dvou číslech Stisku, na čtvrt roční praxi v novinách, která mě čeká, a až budu skutečně zbytek života pracovat, jak se říká v oboru. Jedno je ale jisté, vždycky budu mít o čem vyprávět. Historky o cizím neštěstí jsou ve společnosti náramně oblíbené, jen se asi nálepky blondýnky nezbavím, i kdybych měla hlavu jak hořící stodolu nebo havraní křídla.

Zuzana Lebdušková