Novinařina a čtenařina, to je dřina

Otravují novináři čtenáře? Otravují čtenáři novináře? O tom, jak těžké je být čtenářem. O tom, jak těžké je být novinářem.

Foberová JanaRodinny archiv

Vycházím ze školy. Asi si půjdu koupit něco k jídlu a taky se stavím pro dnešní noviny. Míjím pár spolužáků a zamířím k okénku s pizzou. Z hloučku před fakultou se oddělí slečna, vytáhne blok, tužku a hurá za mnou! Tak to ne, dneska žádné přemlouvání. Nechci ani T-Mobile, ani VZP, ani nemám zájem o zaručeně nejskvělejší práci. Přidám do kroku, aby mě nedohnala. Vypadá, že je vytrvalá. Přecházím silnici na druhý chodník, snad ji to odradí. Dala se do běhu! Rezignuju. Zastaví se u mě.

„Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?“ sípe a nahodí úsměv. „Jasně,“ zatvářím se otráveně. „Dělám anketu do studentského deníku,“ upřesní. No to je ještě horší! Budoucí novinářka… Řekla bych, že poslední dobou ty noviny za nic nestojí. Teď se mi předvede jejich budoucnost. S nadšením na mě vybalí anketní otázku a tváří se, jako by mi právě nabídla zlatou cihlu. „Co je to za blbost?“ nechápu. „Takhle se přece nemůžeš ptát! Ta otázka je položena naprosto špatně, nejednoznačně, příliš široce,“ snažím se jí vysvětlit. Co je na té novinařině učí? „Na to se vykašli,“ poradí mi, „prostě nad tím tak nehloubej a normálně odpověz.“ Nehloubej a odpověz. To je vidět, jaké mají znalosti. „Promyslím si to,“ odpovím kysele. Půl minuty sumíruju jakous takous odpověď. „Máš to?“ zeptá se a před obličej mi strčí černou krabičku. „Počkej, ty mě budeš nahrávat?“ nechápu. „Jistě,“ zatváří se, jako by to byla samozřejmost.

Nadechnu se a půl minuty žbleptám svou subgeniální odpověď. Vypadá to, že je spokojená. Já však ne. „Počkej, řekla jsem to tak divně. Můžu ještě jednou?“ poprosím. Z redaktorčiny tváře  pomalu vyprchává ten profi úsměv. Zviklat se ale nenechá. „Jasně,“ zabručí a já odpovídám podruhé. Teď už by to šlo. „Tak, tvoje jméno, věk,“ otevře si blok. „Jana, dvaadvacet,“ nadiktuju a mám se k odchodu. Zatváří se zoufale. „Můžu prosit i příjmení? A taky co studuješ a kde bydlíš,“ dělá na mě psí oči. Málem mě porazí. Rodné číslo chtít nebude? Zuřivě jí sdělím zbytek mých naprosto osobních údajů a chci konečně zmizet. „Ještě fotku,“ zase se zářivě usměje. Tak a teď toho už mám dost! „Ani nápad!“ naštvu se a definitivně odcházím. Co to je za blbé zvyky? Novinářka… Ta holka je naprostý cvok!

Stojím před školou a doufám, že konečně narazím na někoho, kdo by byl vhodný jako další respondent. Ty ankety, to je někdy taková otrava… Konečně vychází slečna, která by se mohla hodit. Vypadá to, že má naspěch, ale snad ji zastavím. Přidává do kroku, dokonce přechází silnici. Asi si chuděra myslí, že se mě jen tak zbaví. Rozběhnu se a rázem jsem u ní.

„Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?“ usměju se. „Jasně,“ říká nějak otráveně, ale souhlasí, to je hlavní. „Dělám anketu do studentského deníku,“ vysvětlím a přečtu otázku. „Co je to za blbost?“ zatváří se podivně. „Takhle se přece nemůžeš ptát! Ta otázka je položena naprosto špatně, nejednoznačně, příliš široce,“ začne rozkládat rukama. Lidé jsou děsní, na všechno musí jít vědecky. Vždyť je to normální neformální dotaz! Zase nějaká, co myslí, že snědla veškerou moudrost. „Na to se vykašli,“ povzbuzuji respondentku, „prostě nad tím tak nehloubej a normálně odpověz.“ Vypadá nějak zaraženě. „Promyslím si to,“ tváří se, jako bych jí ukradla bonbón. Je vidět, jak to ve studentské hlavě šrotuje. Nad čím tak dlouho přemýšlí? „Máš to?“ zeptám se rezignovaně, zapnu diktafon a přistrčím jí ho k puse, aby se eliminovaly šumy. „Počkej, ty mě budeš nahrávat?“ zatváří se zděšeně. „Jistě,“ odpovím sveřepě. Kde to žije? Mám snad vytáhnout inkoustové pero a papír?

Zhluboka se nadechne a sype mi svou odpověď. Mám strach, abych se nezačala smát nahlas. Nad tím přemýšlela půl minuty? To si dělá srandu… Vypadá to, že domluvila. „Počkej, řekla jsem to tak divně. Můžu ještě jednou?“ požádá mě. Ještě bude zdržovat, jako bych měla čas celé odpoledne… „Jasně,“ pokrčím rameny a ona to koktá znova, podle mě ještě hůř. Její údaje si radši poznačím do bloku. „Tak, tvoje jméno, věk,“ usměju se. „Jana, dvaadvacet,“ sdělí mi a má se k odchodu. Ach jo. „Můžu prosit i příjmení? A taky co studuješ a kde bydlíš,“ snažím se tvářit profesionálně. Zdá se mi, že kouká čím dál zuřivěji. Naštěstí na sebe přece jen něco prozradí. „Ještě fotku,“ sahám pro aparát. „Ani nápad,“ hystericky zvýší hlas a odchází pryč. No to snad ne! To je přece jasné, že u každé ankety je fotka. Ta holka je naprostý cvok!

Jana Foberová