Novinář versus Twitter

Studuji žurnalistiku a mám pocit, že do budoucna tak trochu zbytečně. Některé nové trendy mě možná připraví o práci.

Jeden příklad za všechny. Před týdnem v Moskvě si novináři ještě ani nepomysleli na případnou tiskovou konferenci po poradě ruského fedcupového týmu a už bylo jasné, že proti české tenistce Lucii Šafářové nastoupí neplánovaně Ruska Anastasie Pavljučenkovová. Ta totiž neudržela jazyk za zuby, v tomhle případě spíš prsty v klidu. Obvyklé taktické mlčení ohledně nasazování jednotlivých hráček a trumfy v kapse před soupeřem vyšly vniveč, protože dvacetiletá Ruska velké tajemno vyslepičila na Twitteru.

Na jednu stranu se děsím situace, že by jednou novináře zastaly právě tweety. Na druhou se ujišťuji, že z poslanecké sněmovny nikdo tweetovat nebude (protože těch málo znaků je pro politiky opravdu stísněným prostorem k jejich sáhodlouhým vyjádřením) a tudíž, pořád bude dost podnětů k psaní.

Při výše zmíněném případu jsem se zamyslela ještě nad jednou věcí. Co takhle Twitter využít jako oznámení nominace na zápas?

• @PetrCech a nezapomeň si masku #nominace_na_cernou_horu,
• @MilanBaros dneska sedíš. Promiň, kamaráde. Národ si to přeje. #nominace_na_cernou_horu“

Ještě by to bylo i s autentickým komentářem trenéra, přičemž by se to mohlo obejít i bez klišé typu: „Tak určitě tam tenhle hráč patří. To je bez debat.“

To je takové sci-fi, nicméně například týmy ženského fotbalu v Americe běžně deset až dvacet minut před startem utkání na svých twitterovských profilech zveřejňují zahajující sestavu. Opravdu to už nemá daleko k tomu, aby někdo skrz Twitter posílal i nominace.

A řekněme si, že by to nám všem ušetřilo spoustu času. Odpadla by nutnost často chodit na nudné tiskové konference a poslouchat pořád dokola ta samá úsloví. No jo, jenže to by zase hrozilo, že je novinář zbytečný. Jak ale říkám, ještě že máme ty politiky…

Dita Ondrejková