Nocování v klášteře

Strávit noc v klášteře může být zajímavá zkušenost. Pokud tedy v noci nenarazíte na ducha některého z bratrů, který zde byl pohřbený.

Želiv – Na první pohled působí želivský klášter rozlehle a důstojně, i když trošičku omšele. Na rozdíl od něj je kostel Narození Panny Marie, který k premonstrátskému klášteru patří, běloskvoucí a nese známky nedávné rekonstrukce. Křídlo, ve kterém jsme ubytovaní, z venku nepůsobí příliš útulně. Fasáda je flekatá a na oknech jsou mříže. O to příjemnější překvapení ale čeká vevnitř. Stěny natřené na bílo a zelené koberce sice působí stroze, ale jediné, co připomíná, že zde kdysi bydleli premonstrátští bratři, jsou vysoké stropy a občasné fotografie na zdech.

K nalezení našich pokojů bychom napoprvé potřebovali mapu. „Jděte rovně, pak doleva po schodech, nahoře doprava a pak pořád rovně,“ vysvětluje paní na recepci. Problém je, že většina z nás je natolik unavená, že pochopila jen „jděte rovně“. Po několika minutách pátrání radostně naleznu dveře pasující ke klíči, který držím v ruce. Pokoj je poměrně velký, se čtyřmi postelemi a stolem uprostřed. Jak se dalo čekat, nad dveřmi visí dřevěný kříž a na stěnách obrazy Panny Marie a Ježíše. Bibli v nočním stolku však hledám marně. Najít jídelnu, kde na nás čeká večeře, je úkol ještě složitější, než najít pokoj. Klášterní chodby jsou dlouhé, jedna od druhé k nerozeznání. I když se pohybuju podle šipek, každou chvíli se někde ztratím. Jídelna není příliš velká, vyberu si jeden stůl a čekám na večeři. Sedím čelem k obrazu, na kterém zrovna křižují Ježíše. Nevím proč, ale po celou dobu večeře mám pocit, že se na mě vyčítavě kouká. Z jídelny proto co nejdříve mizím.

Plány na večer jsou zapálit táborák a zpívat s kytarou. I když je před budovou kláštera ohniště, nápad se vedení naší exkurze příliš nelíbí. „Klášter má trošku problémy s ohněm, několikrát tady už hořelo,“ vzpomenu si na slova bratra Tadeáše, který nás odpoledne klášterem prováděl. Abychom nepokoušeli hořlavý osud kláštera, zklamaně plány měníme. Abychom nerušili premonstráty a ostatní ubytované, přesouváme se s kytarou směrem k vesnici. Je lepší poštvat proti sobě místní obyvatele, které už nikdy neuvidíme, než lidi, se kterými budeme trávit další hodiny a dny.

Když pak v noci hledám pokoj, mám pocit, že se kolem mě míhají divné stíny. Bezděky si vzpomenu na to, kolik premonstrátů je v klášteře a jeho nejbližším okolí pohřbeno. Snad mě nepronásleduje duch jednoho z nich. Když se otočím, spatřím bledou postavu. Není to duch, ale jen jedna z ubytovaných dívek. Něco na ni zamumlám a rychle se vypařím. Kolem druhé hodiny se z chodeb ozývají kroky posledních opozdilců. Klášter ztichne, ale já pořád čekám, jestli se neukáže nějaký ten premonstrátský duch. Po dlouhém dni jsem ale tak unavená, že hned usnu.

Ráno se naše křídlo probouzí poměrně brzo, půl hodiny před odjezdem jsou všichni na nohách. Snídani v jídelně si odbudeme ještě rychleji než večeři. Venku vyfotíme poslední fotky, všechny zaujmou potterovské vrby mlátičky, které stojí hned za branou a kterých si předchozí večer málokdo všimnul. A pak už autobus vyjíždí z parkoviště a na rozloučenou kolem sebe rozvíří prach.

Nocování v klášteře je rozhodně zajímavý zážitek, i když možná trošku nudnější, než by se dalo čekat. Žádní duchové, žádné podivné zvuky, žádné zázraky. I přesto by si to mnozí z nás klidně zopakovali. Jako hosté samozřejmě.

Martina Učňová