Noc, kdy lidé odkrývají masky

Večerní Prahou neprocházejí jen skupinky turistů. Tentokrát se kolem nich prodírají postavy, které jsou oděni ve večerních róbách a ukryti za škraboškou.

Kdo se skrývá pod maskou?Jana Frolcová

Je po půl desáté a sobotní teplou nocí se u Krannerovy kašny hemží čím dál více postav v  maskách. Většina z nich těká očima okolo a čeká, co bude následovat. Jen jeden člověk sedící vedle na lavičce je trochu zmatený. „Chudák, čeká na rande a kolem tři sta lidí,” směje se jeden ze zahalených podivínů. Dav pomalu ztichne. Začíná již čtvrtá akce Cinema royal, která sbližuje nadšence filmu, jimž běžné kinosály nestačí. Zatím nevíme, kam a na jaký film jdeme, hlavně však nemáme ponětí, jak to všechno skončí. Jen indicie, fotky kostýmů, které ukazují povinný dress code, místo srazu a různorodé masky dostali předem všichni, co si koupili vstupenku do tohoto nového světa. Dvoumetrový řečník hřmí ve svém projevu o krásách Prahy, lásce a nutnosti najít si zde svůj doprovod, zatímco číšník ve smokingu mi upřeně hledí do očí a pomalu mě obchází. Díky své škrabošce tu intimitu okamžiku ustojím. Chceš si hrát? Já taky.

Na trávě jsou dvě dívky ozářené světlem fontány. Vyměňují si polibek, připomínající nějaký posvátný rituál. Krásná Isabela étericky tančí na trávě. Květinářka prodává umělé růže a lascivně se těší na jakýkoliv obnos, co od kupujícího dostane. Za záhony tmy se ozývá zpěv české i slovenské hymny. Najednou si uvědomím, že pár centimetrů ode mě stojí muž v bledě modré uniformě vojáka a zlehka mi hladí pramen vlasů. Přes škrabošku na něj v transu civím jako panenka na hraní, co už nikdy nezamrká. Všude kolem jsou milenci, co se ale zatím jen hledají. Nebo se už našli?

Náš průvodce zavelí k odchodu. Jako podivné přízraky kráčíme ulicí. Most nad námi je obsypán zvědavci a náš zástup si je měří pohledem. Jen se pořádně podívej, chlapečku, a nesmutni, že tě nevezmeme s sebou. Škraboška dává člověku až neuvěřitelný pocit odvahy. Nebo snad pouze odhaluje skryté touhy a neřesti? Naše cesta končí v garáži Národního divadla, kudy projdeme do divadelního skladu rekvizit. Ruce držíme u krku, nikdy nevíte, kdo na vás chystá oprátku. Obrovští umělí koně, strnule uvěznění v klecích, umocňují celou dekadentní nesnesitelnost.

Jeden z návštěvníků, Tomáš Obruba, dobře předpovídá snímek večera, dávají Fantoma opery z roku 1925. A pak zhasnou světla a diváci si postupně sundávají své škrabošky. Původní film je na místě okořeněn doprovodem hudby a občasným zrychlením scén. Před námi křepčí vyděšené baletky, jako malé opičky soupeřící o kus banánu. Fantom opery se hrozí sundat svou masku a odhalit tak zrůdnou tvář před ženou, kterou miluje. Láska neláska, nakonec ho běsnící dav stejně zlynčuje. Nejeden člověk po skončení filmu raději opět zahalí svou tvář.

„A teď se přesuňte do Nové scény Národního divadla, kde pokračujeme,” vyzývá nás náš černý společník v cylindru. Hlasitá hudba vede křepčící společnost nahoru po schodech. Diskokoule, pijáky přeplněný bar, mixážní pult, pár dívek bez střevíčků svůdně vlnících se do rytmu. Noc se pozvolna přelévá v ráno, padá jedna škraboška za druhou. A s tím každý nasazuje novou masku. Tu, která může být veřejností odhalena.

Autor: Jana Frolcová