Nikdy se už normálně nenajím, říká bývalá anorektička

Vážila pětačtyřicet kilogramů. Měří 174 cm. Dvaadvacetiletá studentka má za sebou roky s mentální anorexií. A přiznává, že následky si s sebou ponese navždy.

Přestala menstruovat, byla závislá na projímadlech, byla jí pořád zima. Přestože na ní bylo viditelné, že má problémy s jídlem, nikdo z dospělých se o to nezajímal. Plavovlasá Alena pubertu prožila s mentální anorexií a smutně konstatuje, že se na ní tato zkušenost podepsala na pořád.

Alena si nepřeje uvést svoje příjmení. Bojí se ztráty soukromí. „Ráda se o svoje zkušenosti podělím, bylo by skvělé, kdybych tím třeba někomu pomohla. Ale nemusí to o mě vědět všichni,“ vysvětluje. Se svým okolím se o svých bývalých problémech otevřeně baví.

Na začátku jejího hubnutí byla obyčejná touha zhubnout pár kilo do letního oblečení. „Nejdřív jsem vážila osmapadesát kilo a chtěla jsem zhubnout na pětapadesát. Tak jsem začala míň jíst a hodně sportovat a fungovalo to,“ vzpomíná na dobu, kdy jí bylo čtrnáct let. Hubnout se prý moc nesnažila, váha šla dolů rychle a sama. „Měla jsem strach, že když začnu jíst zase jako dřív, přijde jojo efekt a hodně přiberu,“ vysvětluje dívka, jak zhubla.

Pocity, že je tlustá, prý měla od jakživa. Komplexy jí způsobovala hlavně výška. „Měla jsem krásnou postavu, ale to, že jsem byla vždycky ze všech nejvyšší, ve mně evokovalo, že jsem i tlustá,“ vzpomíná. Svoji roli sehrály i poznámky nic netušící matky, která dceru nabádala, aby v pubertě jedla míň, protože se bude zakulacovat.

Alenino hubnutí zašlo až tak daleko, že přestala menstruovat. Na gynekologii se o její váhu moc nezajímali. „Doktorka se mě zeptala, jestli jsem nějak výrazně nezhubla a kolik vážím. Tak jsem řekla, že jsem zhubla asi sedm kilo a k momentální váze jsem si tři kila přidala. Tím to pro doktorku skončilo a začala mi píchat hormonální injekce. Nakonec řekla, že bych měla začít brát antikoncepci, protože to bude jednodušší,“ popisuje blondýnka přístup ženské lékařky. O nic lepší nebyl přístup doktorky obvodní. Ta se při preventivní prohlídce zeptala, zda dívka nezvrací a doporučila jí vitamin B.

Jediný, kdo se o náhlé Alenino zhubnutí zajímal, byly kamarádky. Nakonec zašly za třídní učitelkou, aby kontaktovala Aleniny rodiče a pokusila se dívce trochu pomoct. „Matka ale tvrdí, že jí ze školy nikdo nikdy nevolal,“ krčí rameny Alena.

Kvůli anorexii prý přišla o celé dospívání. Zatímco kamarádky navazovaly první vztahy, Alena pořád řešila, jestli nesnědla moc kalorií. Svou nemoc nakonec překonala sama. Časem se s ní přestaly bavit spolužačky. Prý proto, že pořád mluvila jen o jídle. To byla věc, která ji donutila jednat. Taky se prý vyděsila, když se jednou podívala do zrcadla a zjistila, že jí je vidět celá pánevní kost. Začala postupně víc jíst a vracet se do normálního života. „Normálního jen částečně, ještě asi rok jsem jedla projímadla,“ podotýká s naštvaností v hlase.

Dnes má studentka normální pěknou postavu, ale pořád si připadá tlustá a nejistá. Přiznává, že se své posedlosti vlastní váhou nikdy nezbaví. „Už se nikdy nedokážu normálně najíst a nepřemýšlet o tom, co jím. Mám zničený trávící systém. Nevím, proč jsem to dělala, ale strašně se na sebe zlobím. Zkazila jsem si postavu a pubertu“ říká dívka. A dodává, že by svým příběhem chtěla lidem říct, aby se dívali kolem sebe. „V mém případě to nikdo neřešil. Lidé by ale neměli podobné věci ignorovat,“ uzavírá.

Barbora Rácová