Nikdy se nezastavit

Rozhovor s baskytaristou, dvaadvacetiletým studentem a milovníkem hudby Václavem Šebkem o životě hudební skupiny Pitch Bender.

Foto: Václav Kocián

Václav Šebek pochází z Ústí nad Labem, kde také vystudoval osmileté gymnázium. Do Brna si spolu s nadšením pro studium ekonomie a mezinárodních vztahů přinesl i mnohé hudební zkušenosti. Umí hrát na několik hudebních nástrojů, rád vaří a jeho čas, ruce i myšlenky v posledních letech zaměstnává hlavně basová kytara. Hraje v původně studentské kapele Pitch Bender, která se pohybuje na pomezí jazzu, funky a soulu. V červnu skupina Pitch Bender nahrála demosnímek Ghost Notes a v příštích týdnech odehraje koncerty v Brně ve Staré Pekárně, v Muzejce, ve Starém Pivovaru, v Café Práh, ale také v Turnově či Opavě.

Václav Šebek hraje na housle a baskytaru, rozumí hudebním aranžím a skládá vlastní hudbu. Má rád diskuze nad ekonomií, politikou a dalšími společenskými otázkami, v hudbě oceňuje promiskuitu a je přesvědčen, že největší chybou je ustrnout: „Protože ve chvíli, kdy se zastavíš na místě, tak tím prakticky končí život – pak už jen pořád opakuješ staré věci.“

Proč jste si vybral jako svůj nástroj zrovna basovou kytaru?

Baskytara je svým způsobem jednoduchá. V kapele se na ni hraje jen melodie, a ta se často opakuje. Od baskytaristy se tedy nepředpokládá bůhvíjaká invence. Na něm ale kapela stojí a padá. Baskytarista je takový bubeník, který používá tóny. Když baskytarista nešlape, když nehraje dobře, tak kapela také nehraje dobře. Je to hodně zodpovědná role a cítil jsem, že mám předpoklady, abych tuhle roli plnil. Zároveň je to hodně nevděčná role. Čeho si všimneš jako první když vidíš kapelu? Koukáš hlavně po zpěvákovi a kytaristovi. Basák stojí vzadu v koutě. Na basáka se koukají jen basáci a profesionálové.

Mimoto se mi baskytara prostě líbila. Někomu se líbí brunety, někomu zrzky, mně se líbí baskytara.

Je pro vás hudba spíš o pocitech nebo o dokonale zahrané skladbě?

V hudbě mnohdy záleží mnohem víc na emoční vypovídací schopnosti, na tom, jak tě dovede rozproudit a ne na tom, jak je vyloženě precizně zahraná. Hudba je svým způsobem řemeslo, které se učí na školách. Naučí tě ovládat precizně nástroj, interpretovat a hrát skladby jiných, případně je umět skládat, ale pořád je to více či méně řemeslná záležitost. Když máš talent, můžeš se to naučit. Stejně jako když máš fyzické předpoklady běhat stovku pod deset vteřin, tréninkem se to můžeš naučit. Ale umění už je o stupínek výš. Je potřeba mít talent a mít co říct. Nicméně já u sebe nepociťuji nadání, abych i jednoduchými věcmi byl schopen sdělit nějakou myšlenku, takže si vypomáhám tím, že se učím složité věci a doufám, že jednou budu mít co sdělit. A když ne, tak už i samotné hraní na nástroj mě baví. Možná i proto nejsem umělec, nesnažím se světu něco sdělit, nemám žádné poslání, dělám to proto, že mě to naplňuje vnitřně. Mám to štěstí, že se jsem obklopen lidmi, které se mnou baví hrát, a já si to prostě užívám.

Jediné, co sleduji, je propojení divák – muzikant. Záleží mi na tom, že to baví lidi kolem a že je to rozhýbe stejně jako mě. Jedno bez druhého nejde. Nedělal bych to jenom pro lidi a nedělal bych to jenom pro sebe do šuplíku.

Pocházíte z Ústí nad Labem, zpěvačka Sisa Fehérová je z Košic, ostatní členové kapely Pitch Bender - klavíristka Iva Korgerová, saxofonista Václav Kocián a bubeník Petr Nohavica jsou z Valašska. Jak jste se v kapele sešli v takovémto mezinárodním a meziměstském složení?

Spojilo nás Brno, protože jsme tu všichni studovali. Bylo to spontánní a víceméně náhodné. Já a Iva Korgerová jsme se znali už od loňských prázdnin. Minulý rok na podzim začala škola, chodili jsme spolu na jamy a chtěli jsme založit kapelu. Shodou okolností se ten samý rok dostal na vysokou školu bubeník Petr Nohavica, kterého znala Iva. Hráli jsme ve třech a prostě jsme si sedli. Iva do kapely přivedla ještě saxofonistu Václava Kociána z Kopřivnice. Na jednom jam session v brněnském klubu Desert jsem tehdy zahrál jako poslední, bylo to moje úplně první vystoupení v Brně. Byl jsem dost rozklepaný a zahrál jsem Chicken, jedna slovenská dredařka tu skladbu poznala a oslovila mě. Zjistili jsme, že spolu bydlíme na koleji a že je jazzová zpěvačka. Pozval jsem ji na zkoušku. Takže jsme se dali během čtrnácti dnů dohromady a od té doby je to Pitch Bender.

Jaká je Pitch Bender kapela?

Myslím, že na to nejvíc sedí termín fusion. Fusion je syntéza jazzu a rocku. Jazz je pro nás komunikace. Jazz je, když se sejdou dobří muzikanti, vytyčí si nějakou linii a pak podle toho hrají a dávají do toho svoji osobnost, svůj um. Jazz nás hodně ovlivňuje a být jazzovou kapelou je pro nás spíš taková meta. Další slova jako funky, soul… to už spíš popisuje, jaký naše věci mají zvuk.

Jak v Pitch Benderu vzniká nová píseň?

Strašně se opijeme, pustíme diktafon a ráno sbíráme střípky. Když to ovšem všichni přežijeme (smích). Ale vážně. Vůbec nejlepší je, když někdo přinese nápad a zapíše ho do velmi jednoduché jazzové formy. Začne se to hrát jako jazzový standard, kde je melodie a harmonie. Podle toho se hraje a zbytek tvoříš. Přineseš to kapele s tím, že to má tvoji pečeť a je to omezené tvou fantazií. Na skladbě se začne pracovat, lidé do ní začnou dávat svoje nápady a než se uzavře, tak více či méně se pak tvoje pečeť ztratí a vtisknou se tam ostatní. Shodli jsme se na tom, že všechny věci, které děláme, a nejsou převzaté, mají razítko Pitch Bender. Ne - přinesl Venca a spolupodílela se Iva.

Hrají členové kapely kromě Pitch Benderu i v jiných kapelách?

Ano. Každý z nás hraje navíc v jedné až třech kapelách. Jednak to lidi obohacuje a jednak hudebník má spoustu času. Věnovat ho jen jedné kapele je škoda. Omezuje to rozhled. Pokud se necháš ovlivňovat stále stejnými lidmi, tak se to po čase vyčerpá. Když na tebe působí více kolektivů, je to mnohem inspirativnější, dává ti to víc. Získáš větší zkušenosti.

Dá se hraní v několika kapelách vůbec stíhat?

Bezpečně. Jediný problém nastává, když se domlouvají termíny koncertů. Nikdo z nás ale nehraje ve velmi vytížených kapelách. Zatím jsme s tím neměli problém. Ani co se týče scházení se v jeden čas na jednom místě, ale ani v tom, že by to někomu ubíralo síly a kvůli jedné kapele zanedbával druhou. Takhle to moc nefunguje. To není jako se ženami. Naopak bych řekl, že v hudbě je promiskuita prospěšná.

                                                                                                                             Aneta Klepárníková