Každý energií sršící a pozitivně smýšlející člověk rovná se, nejlépe zfetovaný, blázen. Mám pocit, že se s tímto názorem setkávám stále častěji a tak si říkám, co je s námi špatně? To je opravdu normální a přirozené být věčně znuděným protivou?
Opravdu máme být na sebe všichni protivní, naštvaní a neustále si stěžovat si na to, že všechno je moc drahé, počasí špatné a času na všechno málo? Je tenhle přístup normální a kdo myslí a chová se jinak je divný a "na něčem určitě jede"? Komu a čemu to pomůže, budeme-li na věci neustále nahlížet jen z té negativní stránky a místo hledání řešení, označovat situace a problémy za neřešitelné?
Sama jsem možná občas pro někoho za blázna a naivního snílka. Snažím se totiž hledat v lidech vždy to dobré, neodsoudit někoho jen proto, že se mi jeho chování nelíbí, nebo mu nerozumím. Věřím, že každý se chová nějak z nějakého důvodu, ač je si ho sám vědom, nebo ne. Mou nevýhodou na druhou stranu je, že pokud něčí chování nechápu, neustále nepřestávám hledat nějaké vysvětlení a odpověď na otázku proč. Věřím také tomu, že člověk na první pohled ubližující ostatním, řeší možná pouze sám v sobě nějaký problém a jeho chování je pouze určitou sebeobranou, či dokonce voláním o pomoc.
To samé se týče různých situací, situací ze kterých nevidím žádné východisko, nebo jsem-li postavena před hotovou věc, kterou již nezměním. Občas to není lehké, ale přesto se snažím hledat důvod k úsměvu, i když mi zrovna po tváři tečou slzy. Slzy neovlivním, to co se mi honí hlavou, alespoň z části ano. Ono to všechno opravdu nakonec nějak dopadne a většinou to dopadne dobře. Když mi to dříve říkal někdo jiný, říkala jsem si jen "hahaha, opravdu díky za radu." Pak jsem ale párkrát sama spadla na nos a zjistila, že to byl vážně jen nos a můžu jít bez problémů dál. Každou, a to i špatnou, zkušenost se snažím vnímat jako něco, co mě posune zas o něco dál. I neúspěch se dá totiž vnímat něco, co nás má poučit a rovněž jako nová příležitost vydat se jinou cestou. A po nějakém čase si možná sami řeknete, že to tak jednduše mělo být. Zároveň totiž věřím tomu, že nic se neděje jen tak náhodou, že vše má svůj význam, ale to už je zase trochu jiné téma.
Možná to teď mylně vyzní tak, že jsem trvale šťastná a spokojená. Nejsem, ale snažím se být, protože věřím, že to jde. Občas mám ale bohužel pocit, že v některých lidech vyvolává vstřícný a pozitivní přístup spíše negativní reakce. Člověk, který hledá řešení nebo kompromis, je považován za zbytečného potížistu. Nedej bože, aby někdo svým spontánním chováním šířil svou energii dál. Je blázen a určitě něco bere! To je jedna z věcí, kterým opravdu nerozumím. Nevěřím tomu, že by byl člověk rozeným negativistou, spíše jsme si na to tak nějak všichni zvykli a přijde nám to normální.
Pozitivní člověk však podle mé zkušenosti šíří stejně dobře svou dobrou náladu mezi ostatní, jako někdo naštvaný a otrávený snadno rozšíří své negativní vlny mezi ostatní. Dokáže mi zlepšit den i usměvavá prodavačka, na které je vidět, že ji neustálý kontakt s lidmi těší. Maličkost, ale však člověk by se měl umět radovat z maličkostí. Někdo říká, že to nejde, já jsem však přesvědčena o tom, že to jde. Co kdybychom to zkusili, být k sobě všichni vzájmeně vstřícní, tolerantní a fér a nevidět vše hned v té nejčernější podobě? Nebylo by nám tak tady přece jen všem společně o něco líp? I když jedním svým úsměvem navíc zlepšíte den jednomu člověku, tak to za to přece stojí, nebo ne?
Veronika Kovářová
