Nerovný spor na Kociánce

V případu stížností klientů brněnského ústavu sociální péče Kociánka hrají větší roli emoce než fakta. Přesto lze z komunikace mezi aktéry celého sporu vyčíst více, než je na první pohled zřejmé.

Tereza CajthamlovaTomas Repka

Za zdmi ústavu sociální péče Kociánka vřou silné emoce. Všechno odstartovala petice upozorňující na chyby zaměstnanců zařízení. Signatářům vadí, že sociální pracovníci upřednostňují své zájmy před potřebami lidí v ústavu a omezují jejich svobodu. Ať už je to jakkoliv, přečiny pracovníků, které jsou v petici popsány jen velmi obecně, mohou nastat v jakémkoliv sociálním zařízení, kde chybí vnitřní i vnější kontrola. Z novinových článků a výpovědi jedné z propuštěných zaměstnankyň ale vyplývají i některá velmi závažná obvinění, jakými jsou například bití klientů nebo nevysvětlená úmrtí lidí žijících v Kociánce.

Rozhodnutí o tom, jestli jsou podobná tvrzení pravdivá, zůstane na odbornících z Ministerstva práce a sociálních věcí. Obrázek o schopnosti vedení ústavu komunikovat s veřejností a autory petice si může ale udělat každý sám. Pokud totiž ředitel Kociánky Jiří Podlucký zpochybňuje v médiích jednání svých klientů, protože jsou to přeci lidé „lehce manipulovatelní“ a „snadno ovlivnitelní“, jen těžko lze předpokládat, že s nimi běžně jedná jako rovný s rovným. Potvrzuje tak text petice, kde si její autoři stěžují na znevažování svých názorů. Aby Podlucký zdůraznil, že proti sobě nemá rovnocenného soupeře, zmíní se také o mentálním postižení některých obyvatel Kociánky a propuštěné, lidmi oblíbené zaměstnankyni přiřkne pro jistotu duševní poruchu.

Tak se Podlucký vyjadřuje před novináři. Jeho odpověď adresovaná autorům petice žádné podobné soudy neobsahuje. Už od první věty je ale zřejmé, že ředitele netrápí ani tak nespokojenost lidí v Kociánce, jako spíš skandál, který byl celou kauzou vyvolán. Jako by tu vůbec nešlo o kvalitu péče v zařízení nebo o názor klientů. Důležitý je pouze mediální obraz ústavu. A proto Podlucký nespílá jen nešťastné bývalé pracovnici a příliš drzým stěžovatelům, ale s žalobou se dokonce obrací i proti Brněnskému deníku, který celý případ podrobně sleduje.

Na jedné straně sporu jsou tedy lidé odkázaní na pomoc sociálních pracovníků. Denně se potýkají s mnohými omezeními a jsou zvyklí se podřídit. Možná to je úplně poprvé, kdy se rozhodli bojovat za svá práva a řada z nich své podpisy pod peticí raději dodatečně odvolává. Proti sobě mají ředitele Podluckého, který na své židli sedí už 27 let. Za tak dlouhou dobu na jednom pracovišti lze získat řadu cenných zkušeností, ale také třeba syndrom vyhoření. Po tolika letech musí být velmi těžké uchovat si nadhled, sebekritiku a chuť do práce. To jsou ale vlastnosti, bez kterých sociální pracovník nemůže dělat svou práci dobře. A už vůbec pak nedokáže přiměřeně reagovat na podobné události.

Tereza Cajthamlová