Neohlížej se, leze přímo za tebou

Mají osm nohou a dokážou se neuvěřitelně rychle pohybovat především v momentě, kdy to nejméně čekáte. Nevítaní hosté vlezou všude, kam chtějí. Jak se žije s arachnofobií?

„V pokoji mám obrovského pavouka. Můžete ho někdo zabít?“ křičím zoufale s nadějí, že se rodiče nebo sestra slitují a přijdou mě vysvobodit. Za tu dobu, co se těchto odporných osminohých tvorů bojím, už doma můj odhad velikosti pavouka berou s nadsázkou a často dojdou k závěru, že dělám z pavouka velblouda. Přijdou se do pokoje ujistit, jestli i v tomto případě můj odhad selhal a snaží se mě přesvědčit, že pavouci nosí štěstí, žerou roztoče a mouchy. Takže jsou vlastně doma užiteční a měla bych být ráda, že mě jeden přišel navštívit. „Nemusí mi tady žrát mouchy, ty si klidně zabiju sama, jen zlikviduj toho pavouka,“ snažím se argumentovat. Ale protože doma zvolili taktiku „co tě nezabije, to tě posílí", dokážou někdy až obdivuhodně dlouho ignorovat jak pavouka, na kterého neustále upozorňuji, tak můj jekot.

V amerických filmech často zhlédneme scénu, ve které žena opatrně přikrývá pavouka skleničkou a prosí, aby ho někdo odnesl. Hlavně ať se chudáčkovi pavoučkovi nic nestane. Tohle ale rozhodně není můj případ. Z mírumilovné záchranné akce logicky vyplývá, že se pavouk může kdykoli vrátit na místo činu, navíc v době, kdy to jeho oběť bude nejméně čekat. Přece mu takovou příležitost nedám. Od určité doby se navíc chci přesvědčit, že lovec pavouka doopravdy chytil a zlikvidoval. Seděla jsem u babičky na gauči, taťka proti mně. Najednou jsem v jeho očích viděla překvapení, hrůzu a poté přemáhání tvářit se neutrálně, abych nic nepoznala. Když jsem se podívala za sebe, na stěně přímo za mojí hlavou lezl obrovský pavouk s tlustýma nohama. Doopravdy. Věřte mi, tak velkého pavouka jsem ještě neviděla. Po mé hysterické scéně taťka ochotně nabídl odstranění nevítaného návštěvníka. Protože ho šel vyhodit z okna na druhé straně domu, souhlasila jsem, že ho nezabije. Samozřejmě není v pavoukových silách přelézt celý dům a vrátit se zpět.

Jenže za několik minut po odchytové akci jsem se podívala za sebe, a co jsem tam neviděla! Pavouk si to opět vesele štrádoval po stěně. Jak se tam ale vzal? Od té doby nejenže sháním dobrovolníka na odchyt a likvidaci těchto tvorů, ale zároveň chci úlovek vidět. V této chvíli nastává komická situace, kdy se z dálky nahýbám nad kořistí. Nechci se ani přiblížit za hranici bezpečné vzdálenosti, ani ho vidět celého, potřebuji ale důkaz, že boj doopravdy prohrál.

Nevítaní hosté mě navštěvují především večer. Nejraději mají chvíli, kdy už všichni doma spí, a já jsem sama v pokoji. Sama, snadný cíl. Přemýšlím, jak na ně vyzrát. Jít do koupelny pro sprej na hmyz nebo dokonce někoho vzbudit? To ne. Nejsem už malá holka. Navíc nemůžu opustit pokoj a ztratit pavouka z dohledu. Nakonec se přemůžu a přece jen dojdu pro sprej. Pavouk, který před chvíli vypadal jako mrtvý, po mém útoku ožívá. Začne sebou mrskat, jako by nabíral novou sílu. Zajímalo by mě, co do těch sprejů dávají. Uteče a schová se nejlépe za skříň, kde se mi vysmívá, protože na něj nedosáhnu. V takové chvíli jsem ochotná pavoukovi přenechat pokoj a jít spát klidně k sousedům. V pokoji se stejně nedá dýchat, protože na jeho zneškodnění padla polovina spreje.

Kromě osminohých tvorů nesnáším jakoukoli, entomologové prominou, havěť. S tím je spojená i historka, když jsem po krásné letní procházce našla ve svých kudrnatých vlasech brouka. Mít brouka v hlavě doopravdy není nic příjemného. Z pokoje jsem v tu chvíli vystřelila rychlostí blesku a přitom kopancem málem vysadila dveře z pantů. Vyklepat brouka a umýt si hlavu bylo v tu chvíli absolutně nezbytné. „Jak tě znám, vydrbala sis vlasy pro jistotu dvakrát,“ smál se můj přítel. Ano, odhadl mě přesně. A jak se tedy žije s arachnofobií? Docela snadno, když najdete ochránce, který vás pochopí a ochotně se „postará“ o nevítanou havěť v bytě.   

Zuzana Brandová