Neodnášejte mláďata z přírody zbytečně, prosí zvířecí záchranář

Lidé nosí do záchranných stanic zvířata, která pomoc nepotřebují. Jak se při nalezení zvířat správně zachovat popsal zaměstnanec Záchranné stanice a Domu přírody Poodří v Bartošovicích Jan Kašinský.

Stále častěji se na internetu objevují výzvy ochránců zvířat, aby lidé bezdůvodně neodnášeli z přírody mláďata. Proč by to neměli dělat?

Protože je často velký problém vrátit je tam zpátky. Většinou jde o mláďata, o která se rodiče starají, jen si například někam odběhli. Pobyt v zajetí jim nijak neprospěje. Když se máme o něco starat a něčemu se věnovat, mělo by to být smysluplné. U zajíců a srnčat je ještě jeden problém. Když je někdo jen tak odnese z přírody, ve svém důsledku se dopustil trestného činu pytláctví.

Je pravda, že když se člověk mláděte dotkne, rodiče už ho nepřijmou?

To je různé. Pokud jsou to ptáci, tak ti pachy neřeší. Takže když najdete jedince třeba u frekventované cesty, klidně ho můžete vzít do ruky a kousek přenést. Rodiče ho tam najdou. To, že se ho někdo dotkl, vůbec neřeší. Horší je to u savců. Ti se orientují podle pachu. Pokud je například mládě zajíce nebo malé srnče cítit jinak, matka ho pak zpravidla odmítne.

Co tedy dělat, když lidé naleznou v přírodě mládě?

Nejlepší je, když nejprve zavolají do záchranné stanice. My jsme téměř pořád na telefonu a podle popisu situace jim poradíme, co mají dělat. Vždy záleží na místě nálezu. Pokud je to někde v přírodě, ve většině případů to mládě v nouzi nebude. Nejlepší tedy bude nechat ho být. Když je ale u frekventované cesty, ve městě nebo je očividné, že mu něco hrozí, je to něco jiného. V případě, že je zvíře zraněné nebo v nebezpečí, je nutné kontaktovat záchranáře.

Zákon nedovoluje vzít si zvíře domů

Takže není správné odnést zvíře domů a tam o něj pečovat?

Ono to v zásadě ani podle zákona není možné. Pokud je zvíře zraněné nebo v nouzi, nálezce je povinen ho dopravit do záchranné stanice. Může se o něj sám starat pouze za předpokladu, že má oprávnění k péči o handicapované volně žijící živočichy. A to má jen pár lidí, kteří pracují v záchranných stanicích nebo podobných centrech a absolvovali kurz. Takže není možné, aby si lidé z přírody jen tak brali zvířata domů.

Co se pak děje s mláďaty, která k vám lidé dovezou v dobré víře, ale zbytečně?

Snažíme se je odchovat. V první řadě jim musíme zajistit potravu. Pokud je to malý kojenec nebo holátko, dáme mu potřebnou péči. Ale snažíme se, aby ten kontakt s lidmi byl co nejmenší. Pokud to jde, mláďata ze stejného druhu máme ve skupině. To je důležité, aby si vytvářela vztahy mezi sebou, ne s lidmi. Tím alespoň trochu otupíme vliv člověka.

Po nějaké době pak posuzujete, jestli je možné je vypustit zpět do přírody?

Ano. U ptáků to většinou lze. Dají se totiž odchovat tak, aby byl jejich kontakt s lidmi co nejmenší. Těch případů, kdy musí zůstat v zajetí, protože si zvykli na lidi, naštěstí moc není. U savců je to horší. Protože pijí mléko, bereme je častěji do ruky. Srna se za určitých okolností dá vypustit zpět do přírody. Ale u srnců je to opravdu velký problém. Když jsou vychováni v zajetí a dospějí, začnou si obhajovat své teritorium. To i vůči lidem. Dokážou být velmi nebezpeční.

Některá zvířata ale zůstávají u vás ve stanici. Kolik jich je?

Počty se mění. Na stálo jich tady máme výrazně méně, něco přes sto. Pak jsou tady některá zvířata v dlouhodobé péči. Někdy mají jen velice lehká zranění, která brání jejich vypuštění. Teď tady máme například poštolku. Není zraněná, ale někde na skládce spadla do lepivé látky a nepodařilo se nám ji toho zbavit. Přestože je to zdravý a silný samec, bude tady až do podzimu. Má totiž tak poškozené peří, že musíme počkat, až přepelichá.

Auta, elektrický proud a kočky

Jaká zranění u zvířat léčíte nejčastěji?

Co se týká úrazů, tak jsou to střety s dopravními prostředky. Při nich vznikají pohmožděniny, otřesy mozku, ale také fraktury a vnitřní zranění. Úspěšnost léčby je různá, záleží na konkrétním případu. U větších ptáků jsou velmi časté úrazy elektrickým proudem, přestože jich v posledních letech trochu ubývá. Týká se to hlavně poštolek, které si sedají na sloupy vysokého napětí a mohou dostat zásah. Tam vznikají zpravidla neléčitelná zranění a úspěšnost opětovného vypuštění je pod deset procent.

Co je další častá příčina problémů?

Velkým problémem jsou volně pohybující se psi a kočky. To je velice závažná věc. V posledních letech mají na svědomí 15 až 20 procent všech přijatých kosů. U zajíců je to totéž. Naprostá většina lidí neví, že když nechává svou kočku chodit volně ven, vlastně tím porušuje zákon. Existují tři nezávislé zákony, které omezují pohyb domácích zvířat venku.

Jak velkou mají zraněná zvířata šanci na návrat domů?

Ročně přijmeme okolo dvou tisíc zvířat. Z nich se nám podaří vypustit zpět do volné přírody zhruba 55 procent. Každý rok jsou to tedy stovky jedinců, kteří zahynou nebo musí být utraceni. Když je zvíře v takovém stavu, že ho člověk venku jen tak chytí, tak je na tom většinou opravdu zle. To je špatné znamení.

Po několika měsících je opět otevřeno

Jak vaši stanici zasáhla pandemie koronaviru?

Postihla nás hlavně výpadkem příjmů ze vstupného, protože k nám nemohla chodit veřejnost. Museli jsme přerušit také školní exkurze a další výukové programy. Zvířata ale situace nijak nepoznamenala. Já bych spíš řekl, že byly více v klidu. Po návštěvnících se jim nestýskalo, protože jsou často v kontaktu s ošetřovateli.

Přišli už první návštěvníci?

Ano. Bohužel jsou zatím zakázány skupinové prohlídky s průvodcem. Návštěvníky teď vždy v celou hodinu pouštíme dovnitř, aby si areál prošli sami. Průvodce dohlíží z povzdáli. Od posledního víkendu si lidé mohou prohlédnout i vnitřní expozici.

Které ze zvířat ve vaší stanici je u návštěvníků nejoblíbenější?

To je těžké říct, protože každého zajímá něco jiného. Někdo se jde podívat na veverky, jiný třeba na sovy. Nejdéle je u nás orlí samice Sherry. Bydlí zde od roku 1998, tedy přes dvacet let. Fyzicky je zdravá, ale je silně vázána na lidi. Není schopná vytvořit normální pár se samcem a k lidem se chová jako k orlům. Kolegu, který ji chodí denně krmit, vnímá jako svého partnera a nás ostatní jako vetřelce. Když se k ní přiblížím já, snaží se mě zabít.

Záchranná stanice v Bartošovicích

Vznikla v roce 1983 jako první zařízení tohoto typu ve střední Evropě. Od roku 1992 ji provozuje Základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně. Zabývá se záchrannou volně žijících zvířat, ochranou živočichů, ekologickou výchovou a osvětou. Pro veřejnost má otevřeno od dubna do října o víkendech a svátcích, o letních prázdninách každý den.

Autor: Eliška Veřmiřovská