Není jedno jako jedno

Někdy mluvíme a mluvíme. Aniž se pozastavíme nad tím, co vlastně říkáme. Ale co. Hlavně, že si všichni dobře rozumíme.

Zřídkakdy zůstáváme skutečně jen u jednoho.Bronislav Jaroš

V jazyce českém se nachází nespočet používaných sousloví, která jsou vyřčena jen v pro ně charakteristických chvílích. Jejich specifikem je fakt, že se svým významem velmi často zcela protiví skutečnosti. To je ovšem dobře známo jak mluvčímu, který je ve své řeči užije, tak posluchači, který je bez rozpaků přijímá. Vezměme si kupříkladu velmi populární slovní hříčku „na jedno“. Ústředním motivem mého pojednání jsou zejména dvě věty toto spojení zahrnující. Jednu z nich mají ve své lexikální zásobě na předních pozicích především muži, druhou pak mnohem spíše ženy (neznamená to však, že v určitých situacích nemohou být použita i opačným pohlavím, je to však myslím událost charakteru menšinového).

Prvně si tedy řekněme něco o větětypičtější pro pánskou část společnosti. Stalo se již takovým obyčejem, že chtějí-li se dva přátelé spolu sejít a probrat velmi důležité politické, ekonomické či sousedské otázky, zamíří pro tento účel do instituce k tomu nejlépe upravené, totiž do hospody. Na otázku svých družek „Kam se chystáš?“ zpravidla při odchodu z domu reagují slovy: „Jdem jen s Pepou a Karlem na jedno“. A právě zde se dostáváme k jádru věci. Co je v tomto případě zamýšleno oním „jedním“, není jistě nutné osvětlovat. Je to totiž věc mezi lidmi všeobecně známá a rozšířená. Jde spíše o to, nakolik je tato věta nepřesná. Každý přece ví – Pepa, Karel i jejich družky – že „jedno“ se  bez mrknutí oka změní přinejmenším na „tři“ anebo spíš ještě na "o dost víc." Přesto znění této věty zůstává stále stejné. Důvody mi však nejsou zcela jasné. Snad je ono „jedno“ jakýmsi ideálem. Jakousi pivní utopií, které nelze nikdy s úspěchem dosáhnout, neboť výsledkem by byl neurovnatelný chaos podobně jako u jiných takových pošetilých nápadů. Snad právě proto se stále chodí „na jedno“ jako na něco žádoucího, leč fakticky neuskutečnitelného a nereálného.

To druhé, ženské „jedno“, je poněkud delikátnější. Za zcela pravdivé jej rovněž nelze považovat. Vy chlapi myslíte jenom na to jedno. Tak zní jeho nejčastější  podoba. Žena takovou formuli použije zpravidla s jistým opovržením vůči mužům. Tváří se v té situaci vítězoslavně, jako bytost ušlechtilá, cudná a jinými ctnostmi překypující. Jak je ovšem i vědecky dokázáno, ženy v přemýšlení nad „jedním“ za muži nikterak nezaostávají, ba dokonce jsou v této činnosti možná ještě čipernější. Navíc se zdá pravděpodobné, že pánové ve chvílích, kdy jim dámy tuto větu adresují, přemýšlí sice také nad „jedním“, ale zároveň i nad řadou dalších věcí. Například kam rychle uložit nepořádek ze zadního sedadla svého auta, aby tam byl dostatek místa. Nebo promýšlejí vhodnou trasu, kterak se co nejsnadněji dostat k automatům s prezervativy. To, jak uznáte, jsou myšlenkové pochody natolik složité, že „jedno“ může nakrátko zůstat upozaděno, a to i když se situací jasně souvisí.

Ještě složitější případ pak nastává s významem „jednoho“ u zasloužilých párů. Tedy těch, co spolu už nějaký ten pátek „jedno“ provozují. V jejich podání se jindy euforický a radost navozující akt mění v cosi povinného. V cosi, co je nutno udělat, neboť se to jaksi očekává asi jako oloupání brambor k obědu či umytí špinavého nádobí. Je prakticky nezpochybnitelné, že muž v takovém páru přežívající, myslí většinu svého času na mnohé věci, jen ne na to „jedno“. Odvážil bych se dokonce říci, že i při vykonávání samotného „jednoho“, se jeho myšlenky ubírají tolika různými směry (například: „Tak já tu jak vůl makám a zatím mi uteče v televizi fotbal.“, nebo: „Co si teď počnu, když už v lednici nemám žádný pivo.“), že to my, takové situace dosud neznalí, nedokážeme pochopit.

Jak je vidět, lidé se v komunikaci vyjadřují často velmi neohrabaně. Leč, některé nejasnosti natolik zobyčejněly, že se již staly jasnostmi a prapodivnými normami, které umožňují jednomu být třemi nebo spíš ještě o dost víc.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Autor: Bronislav Jaroš