Nemohu se vyrovnat s faktem, že má dcera bude muset uvádět výskyt rakoviny v rodině

Rakovina prsu je v České republice nejčastější příčinou úmrtí žen. Každoročně lékaři diagnostikují více než šest tisíc nových případů onemocnění, dva tisíce žen chorobě podlehne. Větší šance mají ty, které nezanedbávají prohlídky.

Když jsem byla malá, zemřela mi babička na rakovinu prsu. Možná právě proto bylo pro mne setkání s ženou, která tento boj vyhrála, tak hluboké. „Doma mám maminku, manžela a dvě děti. Musela jsem bojovat,“ říká devětačtyřicetiletá Petra Macháňová. V mých očích je to nesmírně statečná a silná žena, plná pokory a odhodlání. Ona sama však takové označení odmítá.

Kdy jste začala mít dojem, že něco není úplně v pořádku?

Takový pocit jsem vůbec neměla. Protože jsem chodila pravidelně jednou za dva roky na mamografické kontroly a také na vyšetření pomocí ultrazvuku, ani mě nenapadlo, že by se mohlo něco dít. Navíc v rodině nikdo nikdy tímto onemocněním netrpěl. Až jednou za mnou paní doktorka přišla s tím, že se jí nelíbí výsledky. Říká se, že rakovina nebolí a je to pravda.

Co se Vám honilo hlavou v momentě, kdy Vám diagnostikovali onemocnění?

Zvládnu to? Přežiju, nebo ne? Samozřejmě, že mě napadalo i to nejhorší, ale rozhodla jsem se, že se budu prát.

Jak jste to řekla svým blízkým?

První měsíc o tom kromě mě věděl jen můj manžel a nadřízený v práci. Ostatním jsem to tajila. Těžké na tom bylo předstírat před maminkou a dětmi, že je vše v pořádku. Po měsíci jsem tu zprávu oznámila i ostatním s dodatkem, že i rakovina a boj s ní k životu patří a musíme se s tím naučit žít.

Pomáhali Vám?

Ano a za to jsem jim neuvěřitelně vděčná. Největší oporou mi byl můj manžel. Po celou dobu léčby se ode mě prakticky nehnul na krok. Všude mě doprovázel a nesměla jsem dělat ani fyzicky náročnější práce. Hlavně však se mnou byl ve chvíli, kdy na mě dolehla deprese. Nenechal mě utápět se ve vlastním smutku. Tou dobou se také ženil náš syn a zároveň začínal se stavbou vlastního domu. Takže díky tomu všemu plánování kolem svatby a budování nového hnízda jsem moc neměla čas myslet na svou nemoc.

Spoléhala jste jen na úspěch západní medicíny?

Já jsem typ člověka, který lékařům naplno důvěřuje. Navíc jsem dostala velice podobné výsledky od tří na sobě nezávislých onkologů, což ve mně víru v pravdu doktorů ještě upevnilo. Občas jsem vyzkoušela i různé „babské rady“, které – i kdyby jejich účinnost byla nulová – by mi nijak neuškodily. To byla například konzumace citronu. Alternativní medicínu jsem však nikdy nevyzkoušela a ani mě to nelákalo. 

Co vše jste absolvovala při léčbě?

Na začátku mě čekaly čtyři chemoterapie, vždy jedna do měsíce. Pak jich následovalo dalších deset a to dvakrát do týdne. O něco později jsem podstoupila operaci a na ni navazovalo ještě i ozařování. Prošla jsem tedy všemi metodami léčby rakoviny. Následujících pět let je nutnost chodit na pravidelné kontroly. Klid ale nebudu mít ani potom, protože se nemoc může v nejhorším případě vrátit.

Jak na Vás působila chemoterapie?

Na začátku mě několik zkušenějších žen varovalo, že mi bude špatně a ať se na to připravím. Na první chemoterapii jsem šla tedy s očekáváním nejhoršího. Byla jsem pak malátná a opravdu hodně unavená, ale měla jsem štěstí a nikdy nezvracela.

Jak jste jako žena brala ztrátu jednoho prsa?

Je důležité si uvědomit, že každá žena se se ztrátou ňadra vyrovnává jinak. Já jsem si tehdy řekla, že brečet nebudu. Myslím si, že na světě jsou lidé, kteří se potýkají s mnohem horšími ztrátami, jako je třeba končetina. Těžce jsem se naopak smiřovala s tím, že jsem přišla o své vlasy. Chápu, že se to někomu může jevit jako hloupost a nic jiného než ženská ješitnost, ale nebyla jsem jediná žena, která se setkala s tímto pocitem.

Vzpomenete si na nějaký silný moment?

To byla chvíle, kdy mi má dcera doma holila hlavu. Tehdy jsem hrozně brečela a ona ke mně přišla a řekla mi, že toho mám okamžitě nechat, protože mi vlasy brzy dorostou a budou dokonce mnohem hezčí. Navíc si budu moci vyzkoušet spoustu nových účesů.

Znala jste se dříve s někým, kdo také trpěl rakovinou?

Sestřenice mého manžela bojovala s karcinomem prsu už dvakrát. Bylo pro mne velkou útěchou, když jsem si mohla promluvit s někým, kdo si prožil to samé, co já. Najednou jsem zjistila, že to, co se děje s mým tělem, zažíval i někdo jiný a může to být tedy jedna z možných reakcí na chemoterapii.

Měla jste někdy pocit, že se chcete vzdát?

Ne. Temné myšlenky se honí v hlavě každému, ale rozhodně jsem nepřemýšlela nad tím, že bych přestala bojovat a vyvěsila bílou vlajku.

Co pro Vás bylo pohonem kupředu?

Myšlenka, že mám na světě maminku, o kterou se musím postarat, toužím také poznat svá vnoučátka a být s dcerou ve chvíli, kdy dostuduje vysokou školu. Člověk po tom všem naprosto přehodnotí svůj život. Není jediného dne, kdy bych neděkovala Bohu za to, že tady stále jsem.

Klára Bečáková