Nelétáme, ale svět se točí dál

Vůbec poprvé se v celé Evropě v takové míře zastavila letecká doprava. Kvůli popelu a prachu z islandské sopky je vzdušný prostor uzavřen a letadla už čtvrtým dnem nelétají. Leckdo by si pod vidinou takové situace představil naprostý kolaps, zhroucení. A ono se vlastně nic neděje.

Použití slova „nic“ je přehnané. Naopak, problémy to samozřejmě způsobilo veliké. Největší asi leteckým dopravcům, kteří přicházejí o peníze. A důsledky pocítí každý z nás, nejen ten, kdo se zrovna někam chystal vzlétnout. Například v obchodech najednou není čerstvá mořská ryba, což je ještě pochopitelné, protože moře u nás nemáme. Nelze ale koupit ani jehněčí, které řetězce přivážely z Nového Zélandu, a v květinářství nemají narcisky pěstované v Kolumbii. Vede mne to k zamyšlení, kdy ta letadla opravdu potřebujeme, a kdy jsou jen zbytečným luxusem a pohodlím.

Je jisté, že v osobní dopravě se přes oceán bez problému jinak než letadlem nedostaneme. Zvykli jsme si však velmi levně létat po celé Evropě. Z Prahy do Berlína a do Paříže, z Vídně do Říma a do Bruselu. Zvykli jsme si na to, ale když se neletí, zjišťujeme, že se dá všude dojet vlakem. Chvíli potrvá, než se vlakové společnosti přizpůsobí velikému nátlaku a posílí vlakové spoje, ale pokud by byl vzduch sopečným prachem a popelem zahlcen déle, asi by nám letadla ani tolik nescházela.

Možná tedy následky nebudou jen špatné, ne-li katastrofální. Obchodní řetězce by mohly objevit místní zemědělce a farmáře, sami bychom mohli zjistit, že často létáme zcela zbytečně. Kolik bychom si ušetřili paliva, hluku a prachu?

Představa, že islandské soptění tady něco dlouhodobě změní je asi naivní, ale třeba přinese otevřenost ke změně, která je pro změnu samotnou vždy prvním krokem.

Anna Sedláková