Představitelé států Evropské unie hladají řešení uprchlické krize. Po nedávné nehodě pašerácké lodi, kdy se utopilo na devět set lidí, se rozhodli posílit monitoring pobřežních hranic a přijmout pět tisíc uprchlíků.
Loni se do Evropy dostalo přes sto padesát tisíc uprchlíků, jen za letošní rok se na půdu Evropské unie dostalo jižní cestou takřka čtyřicet tisíc osob. Pro naprostou většinu z nich bylo vstupní branou maltské nebo italské pobřeží. Opomenout však nelze ani Kypr, Řecko a Španělsko, zvláště jeho dvě africké exklávy Ceutu a Melillu. S rostoucím množstvím uprchlíků rostou i náklady na hlídky pobřežní stráže a fungování zařízení pro migranty. Z finančních důvodů musela Itálie v loňském roce zrušit svou operaci Mare Nostrum. Posílené pobřežní hlídky ji stály zhruba čtvrt miliardy korun měsíčně.
Až letos se další evropské státy konečně rozhoupaly ve větší míře přispět na chod podobných akcí. Na posledním summitu se unijní špičky shodly na zdvojnásobení prostředků pro společné mise Triton a Poseidon, jejichž primárním cílem je zamezit přílivu uprchlíků.
V rámci společného řešení uprchlické krize se na summitu rovněž dohodly na plánu vyhledávat a ničit pašerácké lodě, přijmout pět tisíc nelegálních migrantů z minulého roku, deportovat ostatní a především – začít řešit situaci přímo v zemích, odkud lidé utíkají.
Až po tento bod je vše více méně pochopitelné. Evropská unie nemá v současné době možnost, nařídit členským státům, kolik mají přijmout uprchlíků. To je stále ve výsostné gesci národních vlád. Překvapivý je tak už jen příslib přijetí pěti tisíc migrantů. Zdvojnásobení prostředků pro pobřežní mise se někomu může zdát málo, nicméně na rozhazování není a každé navýšení rozpočtu je v tomto ohledu přínosem.
Největší rozpaky vzbuzuje rétorika Bruselu o řešení krize přímo v zemích původu uprchlíků. Ano, zní to hezky, ale je to nedosažitelné. Minimálně v horizontu desetiletí. Většina ilegálních migrantů do Evropy prchá před válkou nebo politickou, náboženskou či etnickou perzekucí.
A události posledních let nedávají příliš slibné vyhlídky na zlepšení situace. Subsaharská Afrika je více méně jediným regionem světa, který ustavičně chudne. Množství válečných konfliktů na severu kontinentu a na Blízkém východě spíše roste než klesá. Jen válka v Sýrii si za čtyři roky vyžádala přes dvě stě tisíc mrtvých a ze země jich vyhnala několik milionů. Jordánsko a Libanon přestávají tuto situaci zvládat. Každý pátý v Libanonu je ze Sýrie. Turecké uprchlické tábory už dávno poskytují azyl většímu množství lidí, než pro jaké byly určeny. Libye nemá vládu schopnou kontrolovat vlastní území. V naprosté většině zmíněných států navíc operují nevládní ozbrojené organizace s různým ideovým základem.
A to je jen část výčtu zemí, ze kterých, a přes které se uprchlíci do Evropy dostávají. Většinu z nich lze nalézt na nejvyšších příčkách Fragile States Indexu, tedy států nemajících daleko ke zhroucení. Všechny tyto země potřebují nejen finanční a humanitární pomoc, ale rovněž stabilizaci bezpečnostní situace. Žádný ze států unie však dobrovolně nevyšle větší množství vojáků k nákladné dlouhodobé mírové misi. Nepříjemné zkušenosti z Iráku a Afganistánu jsou stále příliš čerstvé.
Zde se dostáváme k dalšímu problému. Proč by měla nelegální migrace skončit? Pro řadu lidí je to velice lukrativní byznys. Dle Interpolu se v obchodu s lidmi točí větší peníze než při pašování zbraní a narkotik. Při transportu lidí z Afriky do Evropy navíc pašeráci inkasují peníze dopředu, ne až po doručení „zboží“, jako v případě drog. Pokud se jim tak nějaká z lodí potopí, takřka nijak na tom netratí. Navíc - pašeráci budou své služby nabízet, dokud o ně bude zájem. Nejtvrdší cestovní kanceláře světa tak mají v nadcházejících letech o lukrativní budoucnost postaráno.
