Nejlepší tmel společnosti? Negativismus

Zanadávat si na cokoliv, kdykoliv a s kýmkoliv, to je taková naše malá radost. On je ten den hned hezčí, když zjistím, že támhleta paní to vidí všechno taky tak černě jako já.

Pan Veselý a pan Šťastný se neznají. Nikdy předtím se nevi

děli, až dnes. Přesto spolu právě vedou velmi živou debatu. Ta vzájemná symbióza v jejich duších je očím viditelná: jiskra v oku, jemný náklon směrem k té druhé osobě, úsměv naznačující radost ze sebepotvrzení. Oni si totiž stěžují. Stěžují si na systém, na politiku, na ekonomiku, na společnost, na byrokracii, na mládež, na důchodce, na počasí, na ceny, na dopravní situaci, na morálku a v neposlední řadě na celý svět. Čekám na autobus. S neutrálním výrazem se ke mně blíží postarší dáma. Nelze odhadnout, jaké chování přijde, tak se nechám překvapit. Začíná to nevinně: „Prosím vás, kolik je hodin?“ A po mé stručné odpovědi se to okamžitě veze: „To je provoz, že? To za mých časů tolik aut nebylo. Dneska má auto každej. A navíc jezdí všichni jako prasata.“ Musím mlčet, jinak bych taky mohla vyletět z kůže. A to víte, kůži mám jen jednu a není mléčná. Druhá už mi nenaroste. Paní se tedy vypovídala a když z mého mlčení pochopila, že si spolu nebudeme notovat na toto téma, přesunula se k dalšímu čekajícímu. Nedávno mě pro změnu rozesmálo, když jsem opět čekala na autobus (vděčné téma) a celé stání ve frontě, což bylo asi čtvrt hodiny, za mnou stál pán se svou partnerkou. Jejich bohulibou činností bylo komentovat, že si určitě nesednou, že to místo na ně nezbude, že budou muset stát, že jim to před nosem někdo zasedne a že to prostě bude strašná cesta. Po nástupu jsem uviděla jen poslední dvousedadlo. Budu tedy stát já. A s úsměvem jsem jim naznačila přenechání míst k sezení. Posadili se, nepoděkovali a byli naštvaní, že sedí, protože to odporovalo jejich předpovědi. Nehodlám tento fenomén vztahovat jen na Českou republiku. Přesto musím přiznat, že v cestopisném dokumentu z Afriky vídám více úsměvů než u nás při cestě na vlak. Stěžovat si na to však nebudu, protože bych se tím zařadila do zástupu těch, o kterých tu píši. Jestli existuje ráj a bude mi dovoleno tam strčit alespoň nohu mezi dveře, tak jsem nesmírně zvědavá, jestlipak jsou alespoň tam lidé spokojení. On i ten nejnačechranější obláček může časem někde tlačit. A to víte, když se dlouho neleží na vězeňské pryčně, tak se zapomene, jaká to byla hrůza.Radana Kolčavová