Nechtěná smrt Evženova

Ztratil jsem přítele. Říkejme mu třeba Evžen. Ještě ráno jsem s ním mluvil – probrali jsme auta, holky a jiné všední zboží. Stěžoval si na brnění v noze, roztřepené konečky a nedostatečnou vlhkost v místnosti. A najednou byl pryč. Zrovna když remcal o trochu vzduchu, urval jsem mu hlavu; samozřejmě nechtěně.

Evžen byl kartáček na zuby.

Nevěděl jsem, co si v tu chvíli počít. Před očima mi proletěla naše půlroční story:

Seznámil nás bratr, zatímco mi třásl pravicí a blábolil cosi o zdraví, štěstí a lásce. Od té doby jsme byli s Evženem skoro nerozlučná dvojka. Každý den jsme si věnovali nějakou tu minutku. Znal můj jídelníček a nazpaměť i plomby. Já se o něj vcelku dobře staral.

Zažili jsme přirozeně také chvilky krušné. To mi chtěl vyšťourat mezizubní následky hořké fidorky. Nezvládl to, musel jsem pod vrták. Žárlivostí divže už tehdy Evžen nepraskl. Jen tak si hověl v kelímku a nehnutě koukal. Byl to mistr štronza.

Navštívil jsem ho o pár dní později (ano, můj chrup skomíral). Evžen se na mě těšil, šlo to poznat. A pořád to byl fešák. Ergonomická rukojeť, modrá metalíza, háro ve stylu Jackson 5. V návalu zuřivosti od pasty celý zpěnil. Zrovna když byl u proklaté osmičky, podivně povolil a rupnul. Za všechno můžu já. Asi jsem moc tlačil na pilu.

Příběh o Evženovi je přitažený za štětiny stejně jako dnešní vyspělý svět. Člověk si přestává vážit věcí i lidí, ztrácí hodnoty. Musí žít v algoritmu nakup-vyhoď-nakup. Když vybočí, ekonomika zabolí jako vytržený zub. Do řady ho vrátí samotné zboží, které často nepřežije ani čtvero ročních dob, třeba jako Evžen.

Snad si Čeněk, nový kartáček ze Švýcar, povede lépe. Cenit si ho budu stejně, i když je všední.

autor článku: Lukáš Havlík