Každý rok desátého března vyjadřují lidé po celém světě podporu Tibetu, který je pod nadvládou Číny. V Brně v tento den uspořádala Amnesty International akci s názvem Den Tibetu – Nechme strach za sebou.
Obloha je zatažená, pomalu se začíná stmívat a mráz nepříjemně zalézá za nehty. Je krátce po páté hodině odpoledne. Lidé procházejí brněnskou Českou ulicí rychle, spěchají z práce nebo ze školy rovnou domů a příliš se nedívají kolem sebe. Jen málo z nich si všimne transparentu Amnesty International přímo před hotelem Avion. A ještě méně lidí se u zástupkyň této lidskoprávní organizace zastaví, aby se zeptali, co je v tak nevlídném počasí nutí stát venku na ulici.
„Nejrůznější podpisové akce tady pořádáme docela často,“ říká mluvčí brněnské skupiny Amnesty International Lucie Paseková a hned si vyfotí tři studenty, kteří se naklánějí nad stolkem plným letáků o porušování lidských práv v Tibetu. Koordinátorka celé akce Martina Čichoňová mezitím informuje své první dnešní posluchače o situaci tibetského dokumentaristy Dhondupa Wangchena, kterého Číňané drží ve vězení od roku 2008. Všichni tři nakonec podepíší dopisy adresované čínským úřadům s požadavkem na lepší zacházení s vězněným filmařem. „Chcete přispět i na známku?“ ptá se jeden ze studentů. S podobným vyjádřením podpory politickému vězni už má nejspíš zkušenosti. Rekordně nejstarším signatářem je pětaosmdesátiletý Julius Severa. „Dobře vím, co se v Tibetu děje. Poslouchám rozhlas a čtu noviny. Trápí mě to, protože jsem sám dvě diktatury zažil,“ vypráví a bez rozmýšlení vkládá svůj dopis do bílé obálky.
Před sedmou hodinou večerní se zájemci o problematiku vztahů Tibetu a Číny shromažďují na ulici Slovákova před Salonem Daguerre. Právě v jednom ze sálků kinokavárny se organizátoři rozhodli uspořádat projekci dokumentu Nechat strach za sebou, který natočil vězněný Dhondup Wangchen. Přibližně padesát diváků se do malé místnosti ale nevejde. Někteří návštěvníci si proto přináší před promítací plátno další židle, jiní se smiřují s tím, že film budou sledovat vestoje. „S tak velkou návštěvou jsme vůbec nepočítali,“ vysvětluje omluvně Čichoňová, když zahajuje projekci.
Tibeťané mají Čechy rádi
Krátký dokument se snaží co možná nejnázorněji zachytit problémy obyvatel Tibetu. Útlak ze strany Číňanů se promítá v názorech lidí na Dalajlámu i na olympijské hry v Pekingu. Lidé vystupující ve filmu stručně, ale přesvědčivě vypráví o příkořích, která od Číňanů zažívají a upřímně si přejí, aby se z exilu v indické Dharamsale vrátil jejich duchovní vůdce.
Po skončení projekce promlouvá specialista na tibetský buddhismus Kryštof Trávníček. „Film vznikal dlouhou dobu. Jeho autoři pak byli zatčeni a odsouzeni za podvracení republiky. Dostali šestileté tresty,“ vyjmenovává Trávníček osudy tvůrců dokumentu. Ačkoliv celá akce vyjadřuje Tibetu podporu, několikrát během debaty zazní, že je obtížné zobecňovat pojem lidská práva. Trávníček dokonce uvádí i některé argumenty obhajující čínskou nadvládu. „Mnohé čínské dynastie vládly Tibetu po dlouhou dobu. Na druhou stranu mohou i Tibeťané uvést dobu, kdy mocensky zasahovali až k Pekingu.“
Nejvíce diváky zajímají osobní Trávníčkovy zkušenosti z cest po Indii a Tibetu. „Díky přátelství Dalajlámy s Václavem Havlem mají lidé v Tibetu Čechy rádi. Mě přijali velmi mile a nemusel jsem platit vstup do žádného kláštera. Tibeťané totiž vědí, že by peníze určené na rozvoj kláštera skončily nejspíš v nějaké centrální čínské pokladnici,“ vzpomíná badatel.
Po skončení besedy mohou diváci vyjádřit svým podpisem nesouhlas s chováním Číňanů v Tibetu. A spousta z nich toho využije. Na nezájem veřejnosti o Den Tibetu si letos Amnesty International stěžovat nemůže. Teď už jen zbývá, aby se podobně jako návštěvníci dnešní akce zbavily strachu z Číny i velké státy a nadnárodní organizace.
Tereza Cajthamlová
