Ne, nebudeme přátelé

Jsme generace mladých facebookařů. A takřka všichni se vezeme na vlně sociální sítě zvané Facebook. Ukrytí za profilem jsme lepší, hezčí, o něco chytřejší a máme na sebe navzájem spadeno.

Když má někdo narozeniny, Facebook to vykřičí do světa a jste opravdoví ignoranti, když si toho jakože nevšimnete. Je pak uživatelskou povinností poslat imaginární sklenici šampaňského jako dárek pro oslavence. Vězte však, že jubilant ocení pouze opravdový projev přátelství, jakým je smska. Pro zbytek světa využije tlačítko caps lock a dá o sobě vědět jednoduchým DĚKUJI VŠEM ZA PŘÁNÍČKA.

Ráno začíná obvykle minutovým hledáním videa na youtube, o kterém si dotyčný myslí, že pobaví přátele, kteří právě snídají u monitoru a drobí si rohlík do klávesnice. Sám sebe pak přesvědčí, že den bude vskutku úspěšný, protože se pod odkazem objevilo dvacet extrémně zábavných komentářů, což samozřejmě velmi zvyšuje sebevědomí a pocit vlastní užitečnosti. A jestli zrovna nevypadá úplně k světu, jistě ho uklidní pohled na vlastní promakanou profilovku pořízenou skrze odraz v zrcadle a lá ,,rozkošné štěně.“ Naopak k poklesu sebevědomí dochází při probírání se hromadou nově zveřejněných fotek vašich facebookovských přátel. Po jejich zhlédnutí lze mylně nabýt dojmu, že už jste trapně dlouho nelyžovali v Alpách, a že se asi nikdy nepodíváte na Maledivy.

Podle účasti ve skupinách předem víte, kdo je levičák, kdo pravičák, kdo fandí Baníku, kdo Ježíškovi a kdo Klausovi. V extrémním případě si zprotivíte nebo zamilujete lidi, s nimiž jste v životě prohodili jen pár zdvořilostních vět. Zvykli jsme si být viděni, být ve spojení. A to až tak, že když jsem dnes ráno najela na svůj profil, v sekci pozvánky se objevilo růžové psaníčko se svatebním oznámením. Pogratulovala jsem a hned na to litovala budoucí novomanžele, kterým účast na svatbě potvrdilo tři sta lidí.  Ten den mě šokoval i status bývalé spolužačky, kterou jsem neviděla od maturity – Praskla mi voda, držte palce! Měla jsem nutkání napsat jí číslo dobrého instalatéra. Díky bohu jsem na to zapomněla. Za pár hodin se totiž na hlavní stránce objevila fotka řvoucího nemluvněte v náruči upocené prvorodičky. Pod tím už se rozjela diskuze o porodu, postýlce, plínkách i pindíkovi. A věřte nevěřte, na druhý den mělo mimčo svůj profil i s desítkami fotek.

Děsím se dne, kdy mi Facebooku vyplivne první parte a bude se ode mne očekávat, že kondolenci vtěsnám do pár slovíček v komentáři pod fotkou nebožtíka. Svou účast na pohřbu pak budu nucena potvrdit ve skupině s názvem Pohřeb pana XY, což, nezlobte se na mne, ale nebudu moci udělat. Proč?

Na začátku své virtuální kariéry jsem se totiž zařekla, že se nebudu hlásit do žádné pitomé skupiny. Dnes má moje skupina Nejsem členem žádné skupiny na FB přes dvě stě fanoušků, takže jsem to přeci jen porušila. Stejně jako to, že si dám s Facebookem pauzu…

 Hodiny ukazují kritický čas do odeslání článku editorovi. Kdybyste mne náhodou chtěli politovat, okomentujte můj nejnovější status: „ Zase nestíhám! Tentokrát už mi to fakt neotisknou!“ Jen vám nezaručím, že budeme opravdoví přátelé, možná jen ti facebookoví.

Klára Lipowská