Návod, jak se (ne)stát sportovcem

Obchody se sportovním oblečením a výbavou plné nakupujících lidí, všude samí běžci a cyklisti. Vypadá to, jako by se každý člověk snažil dělat něco pro svou dokonalou figuru. Pokud je vám sport cizí, jen to zaraženě pozorujete. Co když se ale najednou těmito lidmi stanou všichni ve vašem okolí včetně přátel? Nechali byste se jimi inspirovat, začali byste dělat nějaký sport, abyste nevybočovali z řady, nebo byste nad tím vším jen mávli rukou?

Všichni kolem mě se zbláznili. Začalo to jednoho dne, kdy se mi kamarád pochlubil, že si domů koupil činky. Nechápavě jsem kroutila hlavou nad jeho vyprávěním, co všechno pro svoji figuru dělá. Sto padesát kliků denně? Co je to za nesmysl, to by přece žádný normální člověk nezvládl. Nebo ano? Jeho povídání o cvičení mě, ať už jsem chtěla, nebo ne, trochu nahlodalo. Sama jsem se odjakživa tělocviku bála asi jako čert kříže. Nemohla jsem se ani bránit svou typickou výmluvou, že na nějaké cvičení nemám kvůli škole vůbec čas, protože kamarád to zvládal i navzdory faktu, že tráví většinu dne v práci.

Logickým krokem bylo najít někoho, kdo se mnou bude sdílet stejný názor. Zatímco jsem seděla v McDonald’s a cpala se hranolky, s jistotou úspěchu jsem se obrátila na svou kamarádku, která je v mnoha ohledech i názorech téměř jako moje dvojče. „Kupovat si činky a dělat sto padesát kliků denně, to je opravdu blázen, nemyslíš? Ale asi bych se sebou taky měla něco dělat,“ prohodila jsem, i když ta poslední věta byla víceméně řečnická. Nebo lépe řečeno spíš více než méně. Už tím jsem kamarádku naváděla k souhlasu, po její odpovědi jsem se však málem zadusila jídlem. „Já jsem taky začala cvičit. Kliky, sklapovačky, orbitrek,“ začala vyjmenovávat a já jen třeštila oči.

A pak se to zvrhlo úplně. Každý, na koho jsem narazila, něco dělal. Moje sestra začala chodit do fitka, další kamarádka básnila o krav maga a pilates, jiná kamarádka si cvičila jen tak doma večer před spaním. S každým dalším cvičícím člověkem ve svém okolí jsem byla zoufalejší a víc rozčilená.

Když jsem podrážděná, mám takový zlozvyk, že si pro sebe v duchu sarkasticky brblu. Obzvlášť ve chvílích, kdy malé dítě řve na svou unavenou matku přes celou tramvaj: „Hele, policajti, zabijí nás!“ No neříkej. Nebo když nesu v kavárně, kde mám brigádu, skupince roztomilých babiček kávu a omylem zaslechnu: „Ta Marie je hrozná neřestnice.“ To jako vážně? To stejné platí, když vidím nějakou reklamu nebo billboard. Tentokrát jsem jeden zahlédla na vlakovém nádraží. „Jaký je tvůj běžecký příběh?“ křičelo z něj na mě. Žádný! Proboha, lidé už běhají i na charitu! To já běhám jen na autobus.

Sice nevypadám jako můj pes, který byl při venčení zaskočen otázkou, zda čeká štěňátka (nečekala), ale přesto jsem z toho všeho měla špatný pocit. A tak když se mě kamarádka zeptala, jestli s ní nezačnu chodit na jógu, bez dlouhého přemýšlení jsem souhlasila. Koupila jsem si permanentku a celá pyšná jsem se všem chlubila, jak na sobě pracuju. Tedy alespoň do chvíle, než se mě mamka kamarádky, která pár lekcí jógy taky absolvovala, zeptala: „Tak co, cvičíš?“ Moc jsem její otázku nechápala, věděla přece, že tam s její dcerou chodíme každé pondělí. „Jo, zatím jsem žádnou hodinu nevynechala,“ odpověděla jsem zmateně. „No dobře, ale co doma? Lektorka říkala, že by se mělo cvičit každý den,“ nadhodila. A já byla zase na začátku.

Snažila jsem se tím nezabývat a vymlouvala jsem se na nedostatek času kvůli škole. Potom přišlo volno po zkouškovém a já věděla, že už nemám žádnou výmluvu. Na každé ráno jsem si tedy pečlivě naplánovala rozcvičku. Po prvním dni, kdy jsem pět minut z patnácti strávila v pozici mrtvoly, jsem čas změnila na deset minut. Nakonec to dopadlo tak, že po skončení měsíčního volna jsem měla s rozcvičkou devětadvacetidenní skluz.

Od té doby už svoje mizerné sportovní výkony neřeším. Vím, že jen tak se každý den cvičit jednoduše nepřemůžu. Nemá smysl, aby se člověk nutil do něčeho, co ho nebaví, jen protože to dělají všichni ostatní. Jednou, až budu vypadat jako můj pes, s tím možná začnu. Doufám.

Kateřina Ševčíková