Nářky neplaceného herce

Divadlo, to je nositel národní kultury. Strážce jazyka, sídlo obrozenců a vzdělanců. Prkna, které znamenají svět. Jeviště plné velkých gest a zvučných jmen klasiků. Ale taky nervy, stres, hádky a občas prostě jen místo, kde člověk před zkouškovým vypne.

Autorka textu Kristýna PlešingrováFoto: Lucie Schovancová

Je více druhů bláznivých nápadů, některé začínají větou „Založíme si bar!“ jiné zase „Založíme si divadelní soubor!“. Těžko říci, které z nich jsou horší. V našem případě to byla věta druhá a tak vzniklo KuKaDlo. Tato zkratka lze přeložit více způsoby, pro mě bude tím pravým vždy a jen Kuřimské Katastrofické Divadlo. Ne že bychom hrály samé tragedie nebo naše působení zapříčiňovalo vznik hurikánů, jen když člověk vidí celou tu mašinérii před vstupem do světel jeviště, občas se musí sám sebe ptát, kam jsem to sakra zase vlezla?

Divadlo je boj, nejen s ansáblem, ale mnohdy i s prostory. V souboru je nás dvanáct herců. Režiséra vlastně nemáme, je jím ten, kdo má zrovna náladu ujmout se role krotitele divé zvěře. Ovšem jako nízkorozpočtovému divadlu nám není dána možnost si nějak vyskakovat a tak hrajeme na půdě základní umělecké školy, která nám laskavě poskytla své pódium. Je to chvályhodný čin, jenže sál je stavěn na výstupy hudební a ne divadelní a stejně tak pro menší počet lidí, kteří nemají potřebu celé představení pobíhat z jedné strany na druhou. A o piánu, které ze scény nejde odstranit, ani raděj nemluvím. „Udělejme z nevýhody naši specifickou zvláštnost!“ zavelel jednoho dne pseudo-režisér Patrik a přitáhl na pódium ještě navíc oranžové přenosné schody. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento podivný čin je dost absurdní. Zmenšovat už tak malý prostor přece postrádá logiku. Ale kdepak, když se nemůže naše pódium roztáhnout do šířky, budeme stoupat k nebesům. A od toho dne jsou nám naše oranžové schody vším. Židlí, křeslem, studnou, královským trůnem i žehlicím prknem. Jen k účelu, pro který byly stvořeny, jsme je zatím nepoužili a jejich schodovitost okázale ignorujeme.

Jak takový obvyklý divadelní rok, tedy od začátku zkoušení hry po premiéru, vypadá? Inu, první kamenem úrazu je výběr hry. Ono se řekne, vyberme si nějaké drama, vždyť je jich tolik. Ale už tento první krok přináší souboru nemalé starosti. Hry jsou buď příliš dlouhé nebo příliš krátké, stejně tak příliš banální nebo příliš složité, na některé je nás příliš mnoho nebo příliš málo. A v neposlední řadě jsou tu hry splňující všechny kritéria, avšak zpoplatněné. A tak ochotnickému souboru s nulovým rozpočtem mnohdy nezbude nic jiného než si vlastní hru napsat, anebo sáhnout po hře začínajícího autora, který ještě není dostatečně věhlasný, aby mohl na své hry uvalovat autorské práva a je rád za každou realizaci. Na to právě padla naše volba. Ovšem, ne každý autor je ochoten poskytnou své dílo kde komu. „Víte, vypadáte jako fajn parta, ale myslím, že potřebujete více zkušeností. Hru vám rád poskytnu, ale až příště, až se víc rozehrajete,“ vypoklonkoval nás dokumentarista, po jehož divadelní prvotině jsme sáhli nejdříve. A tak začalo hledání nanovo. A v našich rukách se ocitl scénář jedné lehce načernalé komedie. „Ta hra je divná, to se mi hrát nechce,“ byla jedna z prvních reakcí. „Měl si najít lepší, už nemáme čas, musíme začít zkoušet,“ je okamžitě zlikvidována kritika a může se přistoupit k dalšímu kroku – rozdělení rolí.

Ovšem i to je prací nelehkou. Většinou na ně padne minimálně celá další zkouška. „Tak jsem se na to podíval a myslím, že hlavní ženské role jsou pro vás dvě,“ ukazuje na mne s kamarádkou náš pseudo-režisér Patrik. „Ne, já hrát Hedviku nechci, moc textu,“ brání se hned Helena zuřivě listující scénářem. A tak začíná první přehazování. Po dalších třech výměnách a procházení několika pasáží je čas rozpustit ansábl a první čtení nechat na příště. Říkáte si pohoda, pohoda, ale když následující zkouška padne na hraní karet kvůli nedostatku příchozích, další se slaví narozeniny s nejednou lahví vína a poté se dozvíme, že jedna herečka končí, protože nezvládá semestr, na člověka padnou první chmury. Aby toho nebylo málo, je třeba text hry optimalizovat našemu souboru a tak první naučené věty mizí do propadliště dějin, protože vaše postava v téhle scéně prostě nebude.

O nacvičování hry lze ztratit mnoho slov. Mohla bych popsat, jaké radosti a strasti může přinést neustále nenaučený text. Jak snadno lze vyměnit herce. Že biologické pohlaví není překážkou ke ztvárnění jakékoli postavy, anebo jak vypadá intenzivní víkendová zkouška. Nicméně tak, jak divadelní rok něčím začíná, musí i končit. A tím mezníkem v životě každého herce je premiéra. Mnohým se svírají vnitřnosti, jen se začne datum blížit, jiní pomýšlejí na útěchu v lahvi a další se narychlo učí text. A pak přijde ten den. Ten den, který rozhodne o všem. Ať už startujeme den se zažívacími problémy nebo se sklenicí povzbudivého nápoje všichni se třesouce sejdeme v zákulisí. Nastává neskutečný zmatek s kostýmy a rekvizitami, někdo se uchýlí k vyšší moci a vzývá nadpřirozené síly mantrou „Panebože, panebože!“, ostatní si jen rychle přeříkáváme své části textu. Pak zazní zvuk piána a kolotoč začíná. Vycházíme do oslnivých světel jeviště, kde je neskutečné horko, a snažíme se už po sto padesáté opakovanými texty oslovit stíny sedící v hledišti. Občas se text zapomene, občas se herec zadrhne nebo stojí špatně. V zákulisí se zbytek herectva svíjí nad papíry a šeptá si „Co to řekl za blbost, dyť to tam vůbec není!“. Hra se sune pomalu kupředu a čela se nám stále více rosí potem. A pak přijde překvapené „Oni se smějí, jim se to líbí!“. Zákulisím se rozlévá blažený pocit uspokojení, vyhráli jsme. Semestr dřiny a odříkání, biflování textů a hádek o pohybu po jevišti. Přehozené texty a život zkrácený stresem. Ale účel jsme splnili. Smějí se.

V době digitální techniky se nabízí divadlo i v počítači, a tak kdo by chtěl zpětně naši premiéru zhlédnou, tudy prosím.

Autorka: Kristýna Plešingrová

Více názorových textů naleznete zde.