Naprosté ticho v opuštěné budově mě děsí, říká urbexerka

Když se řekne opuštěné místo, většina si vybaví jenom rozpadající se domy plné nepořádku. Poslední dobou se však čím dál více rozšiřuje záliba zvaná urbex, při níž lidé tato místa navštěvují, prozkoumávají a nejčastěji i fotí.

Prázdné a často chátrající domy, vily, zámky, nemocnice, vojenské objekty nebo továrny navštěvuje třiadvacetiletá Barbora už tři roky. S fotoaparátem objíždí nejen Česko, ale poslední dobou už i evropské státy, a zachycuje krásu ukrytou ve zkáze starých věcí. Tyto výlety často hraničí se zákonem, proto si Barbora nepřála zveřejnit své příjmení.

Jak jste se k urbexu dostala?

Úplnou náhodou. Před třemi lety jsme se byli s kamarády párkrát podívat do opuštěného města nedaleko Prahy, a přestože bylo hodně zničené, moc mě bavila atmosféra, kterou rozpadlé stavby vytvořily. Následně jsem objevila stránky, na kterých lidé cíleně opuštěné objekty vyhledávali, a nestačila jsem se divit, kolik se jich nachází jak u nás, tak v zahraničí. Chtěla jsem všechna místa vidět na vlastní oči a tak to asi všechno začalo.

Které místo jste navštívila jako první?

Bývalý vojenský prostor často nazývaný město duchů. Nachází se kousek od Prahy, ze začátku jsem se držela hlavně tam.

Co samotnému urbexu předchází? 

Nejdříve je potřeba domluvit se na tom, kdo má kdy čas. Kolik nás jede, záleží na přístupnosti míst, někdy lze vyrazit ve čtyřech, jindy pouze ve dvou. Když najdeme vhodné datum, teprve začíneme vymýšlet, kam pojedeme. Většinou se rozhodujeme podle toho, kolik máme času, jestli chceme stihnout víc míst a podobně. V zimě se vydáváme na kratší výlety, jelikož je brzy tma, a i tak vyrážíme třeba už krátce po půlnoci, abychom stihli co nejvíce světla. V létě zvládáme dojet dál a navštívit více míst.

Kde berete tipy na místa, která navštěvujete?

Jsou výsledkem dlouhého brouzdání po mapě a stránkách, které se urbexu věnují. Často je dobré zjistit si i současný stav místa, pokud to jde, aby cesta nebyla zbytečná.

Potkala jste někdy na opuštěném místě dalšího návštěvníka?

Zatím naštěstí nikoho, kdo by dělal problémy. Od kolegů se stejným zájmem vím, že setkání s bezdomovci nebo narkomany není nic příjemného. Občas se taky stává, že se v nějaké z budov setkáme s ostatními průzkumníky. 

Měla jste někdy problémy s policí nebo s majitelem?

Poprvé v Belgii, kdy se nás policisté ptali, zda nechceme navštívit jeden nedaleký zámek. Čekali jsme totiž v noci nedaleko od něj a asi jsme autem se zahraniční poznávací značkou budili pozornost. Snažili se najít sebemenší důkaz, že jsme tam byli nebo že tam míříme, jenže se jim to nepodařilo, a tak odjeli. Nebylo to nic příjemného, podobným situacím se chci vyhnout. Kdyby nás neprozradila cizí značka, tak by si nás nikdo nevšiml.  Ale je to poučení pro příště.

Které navštívené místo se vám zdálo nejkrásnější?

To se nedá jednoznačně říct, každé místo má kouzlo a každá stavba je jiná. V současnosti jsem nadšená z Belgie, na vily, ve kterých zůstalo mnoho osobních věcí původních majitelů, jen tak nezapomenu.

Stalo se vám někdy něco opravdu děsivého?

Zatím naštěstí ne, ale ze začátku mě dokázalo hodně vyděsit bouchnutí okna nebo různé zvuky a rány, které se v domech ozývají. Po čase si člověk na to ale zvykne a naopak ho děsí, když je v budově naprosté ticho.

Co si o vašem koníčku myslí okolí? 

Kamarádi mě podporují, stále častěji se chtějí i přidat. Co se týká příbuzných, tak to vědí jen rodiče, kteří samozřejmě nadšení nejsou, ale nic s tím nenadělají, a sourozenci, kteří mě povzbuzují. Každý, ať už kamarádi, rodina nebo lidé na mé facebookovské stránce, mi říká, ať si dáváme pozor, o což se samozřejmě snažíme. Zbytečně neriskovat je jedno z hlavních pravidel, které jsem si stanovila.

Jak je urbex náročný finančně?

To je hodně individuální podle toho, kam se jede. Za sebe můžu říct, že na urbex padne každá ušetřená koruna. Hodně peněz jsem dala za fotografické náčiní, vybavení na samotný urbex a samozřejmě i za cestování. Výlety po  Čechách se daly zaplatit ještě dobře, ale čím dál víc mě lákají zahraniční místa, a ta už jsou na financování horší. Ale zase si říkám, že mnohem radši investuji do cest, kde si kromě míst užijeme i zábavu s přáteli, než abych nechávala útraty v hospodě.

Čemu se věnujete v „normálním“ životě?

Dostudovala jsem školu se zaměřením na grafiku, fotografii a reklamu a momentálně sháním práci. Ráda se scházím s kamarády, chodím na koncerty a vedu všední život, ze kterého utíkám na urbexy.

Co byste poradila někomu, kdo chce s urbexem začít?

Určitě ze začátku navštívit nějaká známá místa, kam je jednoduchý vstup. Je třeba naučit se opatrnosti, nenápadnosti. Pokud to jde, je vždy lepší vyrážet ve více lidech. Samozřejmě je také důležité sehnat si základní výbavu – něco na sebeobranu, baterku, osvědčily se nám třeba i vysílačky. Také se musí počítat s tím, že je to zájem, který zabere hodně času. Jenom hledání míst a plánování tras chvíli trvá, a teprve pak až začíná samotný průzkum.

Fotky a informace z Bářiných průzkumů můžete sledovat na její facebookovské stránce Opuštěná místa.

Marie Jahodová