Nádor je to poslední, co ze zvířete zbyde

Pokud by se člověk procházel chrlickou tovární čtvrtí v Brně, nemohlo by mu uniknout, že mezi místními továrními halami se nachází stavení, které sem zkrátka nezapadá. Lidé sem nejezdí rádi a už vůbec ne dobrovolně. Stojí zde jedno ze dvou zvířecích krematorií v České republice. 

Ohořelé pozůstatky zvířat je nutné postupně rozbíjet.Ondřej Chlupáček

Samotný vzhled krematoria mě překvapil. Před béžovou budovou je k vidění udržovaná zahrádka, kterou půlí chodník z betonových kosočtverců. Na levé straně je několik smrků a jedlí obklíčených mladými keříky. Napravo stojí dřevěný altánek s lavicemi. Jeden by řekl úplná idylka. „To je rozptylová loučka,“ prozrazuje můj průvodce a zaměstnanec krematoria Petr Klečka. „Když má nějaký zákazník zájem popel rovnou rozptýlit, má zde možnost,“ dodává. Mou pozornost však nejvíce upoutává velký komín, ze kterého se nekouří, podivné hučení a zamřížovaná okna. Asi kdyby se nějakému neposednému pejskovi nechtělo do pece, říkám si v duchu cynicky.

Po příchodu se Klečka přátelsky zdraví se svými kolegyněmi, ředitelkou Kristýnou Šromovou a její zástupkyní Kateřinou Šlapákovou. Hučení zesílilo. Vybízím Klečku, aby mi vše ukázal. Můj průvodce začíná v čekací místnosti. Ve veliké skříni se skleněnou vitrínou jsou vystaveny urny na popel. Mezi nejrůznějšími druhy a tvary jsou k nalezení i urny se srdíčkem či psí ťapkou vykládané malými lesklými kamínky. Cena tři tisíce korun. Nevěděl jsem, že Swarovski dělá šperky i pro zvířata, natož, že dělá šperky určené zvířatům po smrti. Sedáme si s Petrem na kožený gauč v čekací místnosti. Ptám se, jak se k takovému druhu brigády dostal. „Majitel privátu, ve kterém v Brně bydlím, je shodou okolností i majitel tohoto zařízení. Jednoho dne mi prostě nabídl práci. Pořádně jsem nevěděl, do čeho jdu. Řekl mi pouze, že budu obsluha kremační technologie. Až u pece jsem zjistil, na čem jsem,“ vzpomíná palič Petr, který se dívkám na první schůzce svojí brigádou moc nechlubí.

Jsem překvapený, jak je krematorium malé. Přesouváme se do rozlučkové místnosti, kde se majitelé naposledy loučí se svými čtyřnohými miláčky. Je zde menší stůl na poslední pohlazení, několik svíček a v pravém horním rohu kamera. Divím se. „Celý proces natáčíme. Pokud mají zákazníci zájem, mohou obřad sledovat online. Stává se, že nemůžou nebo nechtějí být u obřadu osobně. Snažíme se jim alespoň takto vyjít vstříc,“ vysvětluje Klečka.

Z rozlučkové místnosti jdeme za hučením, které je stále silnější. Vcházím za Petrem do dveří. Už mi je jasné, co vydává takový rámus. Polovinu místnosti zabírá zlověstně vypadající železná pec. Všude jsou cítit spálené chlupy. Petr mačká tlačítko na ovládacím panelu. Pec se otevírá a na mě se valí silný žár. Hučení zesílilo na maximum. Musíme mluvit nahlas, abychom si vůbec rozuměli. Teplota pece přesahuje devět set stupňů Celsia. Klečka bere do rukou dlouhou železnou tyč a šťouchá do velkého černého uhlu, který ve svých nejlepších letech běhal pro míček. Neubránil jsem se dotazu, jestli si Petr nepřipadá jako Karel Koprfkingl z románu Spalovač mrtvol. Mé rýpnutí přechází s úsměvem, na nejapné poznámky je očividně zvyklý. „Pokud zvíře zemře na rakovinu, je nádor to poslední, co z něj zbyde. Buď je tvrdý jako kámen nebo svou konzistencí připomíná želé,“ dělí se palič o své zkušenosti. V duchu se mi honí myšlenky o všech cigaretách, které jsem kdy vykouřil.

Vracíme se do kanceláře za ředitelkou a její zástupkyní. Musím se napít, z toho všeho mi trochu vyschlo v ústech. Sedám si k ředitelce Šromové. Ptám se jí na jejich zákazníky, konkurenci a nakonec na srandovní historky. „Pravidelně za námi chodí paní Mikulášková, která sbírá kočky. Když nějaká umře, nemá srdce ji nechat u popelnice. Dokonce jí dáváme žeh na splátky. Je nám za to moc vděčná. Jednou nám udělala domácí koblížky. Škoda, že je přinesla ve stejné krabici se silně páchnoucí kočkou a dvěma holuby, které našla po cestě,“ vzpomíná na nedávnou událost Šromová. Nevěřím vlastním uším. „Člověk se za ty roky obrní,“ dodává zástupkyně ředitelky Šlapáková.

Po třech hodinách strávených v Krematoriu zvířat Brno se pomalu šourám na zastávku autobusu. Pro páníčky, kteří nemají možnost svého mazlíčka zakopat do země, je krematorium zvířat jedinou alternativou, jak se s ním důstojně rozloučit.

Ondřej Chlupáček