Na přednáškách odpočívá, ve volném čase trénuje

Říkají jí železná lady. Brnění na sobě sice nemá, ale podle rentgenových snímků by za ni ve výkupu kovů dali balík. Jednadvacetiletá studentka Jana Bártová je českou nadějí v motokrosu.

Hned v úvodu se chci zeptat, copak studuješ?
Jsem na oboru Management v tělesné kultuře na Fakultě podnikatelské Vysokého učení technického v Brně. Nechtěla jsem jít na školu s vyloženě sportovním ani ekonomickým zaměřením, toto byl nově otevřený obor, takže jsem ho zkusila.
Souvisí tvé studium s tím, co děláš ve volném čase?
Dá se to tak říct. Řeší se tam, jak funguje tělo, jak pořádat závody, ekonomika ve sportu, jak se starat o areál, jak jej zabezpečit nebo práce s lidmi.
Já o tobě vím, že ses dala na motokros…
…a nejen to.
Ano a taky na downhill, což je vlastně co nejrychlejší sjezd kopce na kole. Co tě na těchto sportech baví?
Adrenalin, lidi kolem těchto sportů a cestování. Díky závodům se dostanu často mimo Českou republiku. Mám možnost poznávat nová místa, nové lidi, je to taková velká společnost dobrých přátel.
Jak dlouho už jezdíš?
Motokros jsem jezdila od svých devíti, takže jedenáct let. Downhill jsem začala vlastně před rokem a letos jedu první sezónu. Objela jsem skrze dowhnill pár svěťáků, na jednom jsem se kvalifikovala, ale potom jsem si druhý den zlomila klíční kost. Jinak jsem zajela kompletní slovenský pohár, který jsem vyhrála. Na českém poháru jsem vynechala jeden závod a skončila druhá, stejně tak na mistrovství republiky.
Říkala jsi, že motokros jezdíš od devíti let, jak ses k němu dostala?
Přes tatínka, který na vojně dělal mechanika a sám taky na motorkách jezdil. Jezdila jsem s ním už jako malá na závody. Koupil mi takovou malou prdlavku, na které jsem se učila řídit, jezdila jsem v hokejistické helmě a tátových chráničích. Potom jsem na ní začala zkoušet blbnout a skákat a tak mi koupili větší motorku. To byl zlom. Sedli jsme si s tátou spolu a on mi dal na výběr, buď bude jezdit on nebo já. Tak jsem mu řekla, že já.
Takže tatínek ti ustoupil?
Ano, tatínek mi ustoupil. Nemohu říci, že udělal dobře, ale jsem mu za to vděčná.
Kdy sis dělala řidičák na motorku?
Na motorku řidičák nemám, protože nerada jezdím na motorce po silnicích. Když vidím, co se na nich děje, tak z toho mám respekt. Když už motorku, tak nějakého choppera na výlety a když jezdit rychle, tak na okruzích.
Dokážeš si motorku i opravit?
Abych pravdu řekla, tak si myslím, že oprav na motorce zvládnu víc než některej chlap. Vydělat motor nebo vyměnit píst není problém. Postupně mě to naučil taťka, kterému jsem při opravách strojů pomáhala. Někteří kluci nevědí, kde je ruční brzda. Ale na závodě všechno dělá taťka, já mám co dělat, abych se dala do kupy, zregenerovala se a nachystala si potřebné věci.
Chceš se motocrossem živit v budoucnu?
Tím se živit nedá. Musel by si tě vzít pod křídlo velký tým, i přesto tam musíš vložit nějaké peníze. Tímto sportem bych se ani živit nechtěla. Ráda bych dělala jen něco kolem něj. Organizaci závodů nebo něco takového.
Co považuješ za své největší úspěchy?
Jsem mistr České republiky v superkrosu (závody podobné motokrosu, jen je na trati více nerovností) a mistr České republiky v halovém superkrosu. Dále dvojnásobná vítězka českého poháru motokrosu žen a loni jsem byla devatenáctá na mistrovství světa motokrosu žen.
Na závodech jezdíš pouze s dívkami?
U motokrosu mají holky vlastní třídu. Na světovém poháru se může v této třídě jezdit až od patnácti let, takže do té doby jsem jezdila i s klukama. U downhillu to je taky dané věkem. Není to sice ještě rozdělené na juniorky a elitu, ale pravidla máme stejná jako pro chlapy.
Jaké máte vztahy mezi závodnicemi v downhillu?
Já jsem mezi ně prostě vlítla, ale myslím, že v pohodě. Sem tam popijeme, sice ne do němoty, ale něco málo určitě. Jsou tam i výjimky, které se s tebou nebaví jen protože jsi lepší, ale tak je to všude.
Jak se k tobě staví závodníci – muži?
Ke mně se chovají úplně normálně. V motokrosu mám několik kamarádů. Když jsem ještě jezdila s klukama, tak jsem mohla víc srovnávat. Tehdy nebylo tolik holek, aby se udělala vlastní třída. Někteří zuřili, když je předjela baba. V downhillu jsou chlapi vepředu, takže se to srovnat nedá. Časové rozdíly mezi ženami a muži jsou hodně velké.
Pociťuješ u kluků nějakou výhodu, když děláš motokros?
Ani ne. To spíš naopak, oni se mě bojí. Bojí se, že bych si tam našla nějakého chlapa. Vždyť jezdím motokros!
Co ty a nějaký přítel?
Nemám na něj čas. Ani ho nepotřebuji. Jsem většinu víkendů pryč. Trénuji po škole, když je během školy nějaká pauza, tak si zaskočím do posilovny. Připravuji se každý den a vysvětlovat mu, proč na něj nemám čas…nechci toho chlapa trápit.
Nebylo by lepší si najít někoho od motokrosu nebo downhillu?

Studentka Jana Bártová má zkušenost jak s létáním ve vzduchu, tak i s tvrdými pádmi. Proč si vybrala právě motokros?

Hned v úvodu se chci zeptat, copak studuješ?

Jsem na oboru Management v tělesné kultuře na Fakultě podnikatelské Vysokého učení technického v Brně. Nechtěla jsem jít na školu s vyloženě sportovním ani ekonomickým zaměřením, toto byl nově otevřený obor, takže jsem ho zkusila.

Souvisí tvé studium s tím, co děláš ve volném čase?

Dá se to tak říct. Řeší se tam, jak funguje tělo, jak pořádat závody, ekonomika ve sportu, jak se starat o areál, jak jej zabezpečit nebo práce s lidmi.

Já o tobě vím, že ses dala na motokros…

…a nejen to.

Ano a taky na downhill, což je vlastně co nejrychlejší sjezd kopce na kole. Co tě na těchto sportech baví?

Adrenalin, lidi kolem těchto sportů a cestování. Díky závodům se dostanu často mimo Českou republiku. Mám možnost poznávat nová místa, nové lidi, je to taková velká společnost dobrých přátel.

Jak dlouho už jezdíš?

Motokros jsem jezdila od svých devíti, takže jedenáct let. Downhill jsem začala vlastně před rokem a letos jedu první sezónu. Objela jsem skrze dowhnill pár svěťáků, na jednom jsem se kvalifikovala, ale potom jsem si druhý den zlomila klíční kost. Jinak jsem zajela kompletní slovenský pohár, který jsem vyhrála. Na českém poháru jsem vynechala jeden závod a skončila druhá, stejně tak na mistrovství republiky.

Říkala jsi, že motokros jezdíš od devíti let, jak ses k němu dostala?

Přes tatínka, který na vojně dělal mechanika a sám taky na motorkách jezdil. Jezdila jsem s ním už jako malá na závody. Koupil mi takovou malou prdlavku, na které jsem se učila řídit, jezdila jsem v hokejistické helmě a tátových chráničích. Potom jsem na ní začala zkoušet blbnout a skákat a tak mi koupili větší motorku. To byl zlom. Sedli jsme si s tátou spolu a on mi dal na výběr, buď bude jezdit on nebo já. Tak jsem mu řekla, že já.

Takže tatínek ti ustoupil?

Ano, tatínek mi ustoupil. Nemohu říci, že udělal dobře, ale jsem mu za to vděčná.

Kdy sis dělala řidičák na motorku?

Na motorku řidičák nemám, protože nerada jezdím na motorce po silnicích. Když vidím, co se na nich děje, tak z toho mám respekt. Když už motorku, tak nějakého choppera na výlety a když jezdit rychle, tak na okruzích.

Dokážeš si motorku i opravit?

Abych pravdu řekla, tak si myslím, že oprav na motorce zvládnu víc než některej chlap. Vydělat motor nebo vyměnit píst není problém. Postupně mě to naučil taťka, kterému jsem při opravách strojů pomáhala. Někteří kluci nevědí, kde je ruční brzda. Ale na závodě všechno dělá taťka, já mám co dělat, abych se dala do kupy, zregenerovala se a nachystala si potřebné věci.

Chceš se motocrossem živit v budoucnu?

Tím se živit nedá. Musel by si tě vzít pod křídlo velký tým, i přesto tam musíš vložit nějaké peníze. Tímto sportem bych se ani živit nechtěla. Ráda bych dělala jen něco kolem něj. Organizaci závodů nebo něco takového.

Co považuješ za své největší úspěchy?

Jsem mistr České republiky v superkrosu (závody podobné motokrosu, jen je na trati více nerovností) a mistr České republiky v halovém superkrosu. Dále dvojnásobná vítězka českého poháru motokrosu žen a loni jsem byla devatenáctá na mistrovství světa motokrosu žen.

Na závodech jezdíš pouze s dívkami?

U motokrosu mají holky vlastní třídu. Na světovém poháru se může v této třídě jezdit až od patnácti let, takže do té doby jsem jezdila i s klukama. U downhillu to je taky dané věkem. Není to sice ještě rozdělené na juniorky a elitu, ale pravidla máme stejná jako pro chlapy.

Jaké jsou vztahy mezi závodnicemi v downhillu?

Já jsem mezi ně prostě vlítla, ale myslím, že v pohodě. Sem tam popijeme, sice ne do němoty, ale něco málo určitě. Jsou tam i výjimky, které se s tebou nebaví jen protože jsi lepší, ale tak je to všude.

Jak se k tobě staví závodníci – muži?

Ke mně se chovají úplně normálně. V motokrosu mám několik kamarádů. Když jsem ještě jezdila s klukama, tak jsem mohla víc srovnávat. Tehdy nebylo tolik holek, aby se udělala vlastní třída. Někteří zuřili, když je předjela baba. V downhillu jsou chlapi vepředu, takže se to srovnat nedá. Časové rozdíly mezi ženami a muži jsou hodně velké.

Pociťuješ u kluků nějakou výhodu, když děláš motokros?

Ani ne. To spíš naopak, oni se mě bojí. Bojí se, že bych si tam našla nějakého chlapa. Vždyť jezdím motokros!

Co ty a nějaký přítel?

Nemám na něj čas. Ani ho nepotřebuji. Jsem většinu víkendů pryč. Trénuji po škole, když je během školy nějaká pauza, tak si zaskočím do posilovny. Připravuji se každý den a vysvětlovat mu, proč na něj nemám čas…nechci toho chlapa trápit.

Nebylo by lepší si najít někoho od motokrosu nebo downhillu?

Většinou se mi ti kluci nelíbí, a když ano, tak bydlí sto kilometrů daleko.

Oba sporty jsou nebezpečné, staly se ti nějaké úrazy?

Ano a ne jen jeden. Měla jsem hodně zlámaných kostí a to například čelní kost, rozdrcené lícní kosti nebo uštípnutý trn dvanáctého obratle.

Zalekla ses někdy po úrazu natolik, že jsi motokrosu chtěla nechat?

V jeden moment ano a to před třemi lety. Zlomila jsem si páteř a rozdrtila jeden obratel. Nakonec jsem podstoupila dvě operace. První den po pádu jsem si říkala, že se na to vykašlu, že to nestojí za to a že budu dělat něco méně nebezpečného. Druhý den jsem si už říkala, že to není tak hrozný, vždyť se z toho dostanu, rozchodím to, no a třetí den jsem plánovala další sezónu.

Co ti říkají slova: líčení, oblékání, make-up, účesy?

Jejich význam znám akorát ve výjimečných situacích, takže stužkovák, maturiťák, pak nějaký ten ples. Běžně nosím sportovní oblečení a vlasy v culíku. Namalovaná nejsem, protože to neumím, nechce se mi malovat a nemám na to čas. A co je to za hrůzu večer zase vše odlíčit, to je taky zbytečná ztráta času. Podpatky nosím, jen když jdu ve škole na zkoušku, potom je rychle sundám, bolí mě z nich nohy. Než šaty a kabelku mám raději motorku a helmu.

Martina Jarošová