Na mimozemšťany se nestřílí

Akční filmy a televizní noviny mě do nedávna přesvědčovaly, že zbraň je něco, na co smí sáhnout zloduši, anebo hrdinové. Troufám si o sobě myslet, že nepatřím ani k jedněm z nich, a přesto jsem se dostala k pistoli i k výstřelu. Naštěstí z té správné strany. Jako obyčejný člověk jsem se prostě zvedla z gauče a zašla na střelnici.

Autorka textu Adéla BeranováFoto: Lucie Schovancová

Při vyřčení slova střelnice se mi vždycky vybaví film Muži v černém. Hlavní hrdina tam střílí po terčích, které jsou vyvedené do různých tvarů mimozemšťanů. Realita je, jak už to v porovnání s americkými filmy bývá, o trochu nudnější. Přesto je ale střílení z opravdové zbraně celkem silný zážitek.

Do chvíle, než jsem se ocitla tváří v tvář terči, s pistolí v ruce, považovala jsem se za naprostého pacifistu. A stal se ze mě potencionální masový vrah. Může za to vlastně můj přítel. „Pojď, bude se ti to líbit,“ tvrdil mi. Ukázalo se, že měl zatraceně pravdu. Ve chvíli, kdy vyřídil na recepci nezbytnosti, jako jakou pistoly, jaké náboje a další nezajímavé detaily, vyfasovala jsem hluchátka. Opravdu se to tak jmenuje, člověk s nimi vkročí na střelnici slyšící a stejně tak i odchází, bez hluchátek by tomu tak nebylo.

Co mě na rozdíl od technické specifikace zbraně zajímalo, byl terč. Mimozemšťany sice neměli, ale na výběr bylo asi deset různých plakátů. Moje volba padla na černého padoucha, zle se na mě díval, tak jsem mu to chtěla patřičně oplatit. Přicvakla jsem ho k liště a poslala na vzdálenost pět metrů. Po nezbytné instruktáži jsem dostala možnost, střelit ho mezi oči. Ruce se mi klepaly jako ratlíkovi, adrenalin mi proudil snad i ponožkami. Vystřelila jsem pětkrát a ani jednou neminula. Nějakou šťastnou náhodou jsem svého padoucha trefila i mezi ty oči.

„Slečno, klobouk dolů,“ řekl mi posléze instruktor, až mi zaplesalo moje ješitné ego. Začátečnické štěstí mě rychle opustilo, o to víc jsem se urputně soustředila a přestala se klepat. A ano, opravdu jsem i minula. Mockrát. Na patnáct metrů, kam jsem svého padoucha mohla postupně poslat, jsem se z pěti ran trefila jen dvakrát.

Když byl padouch na cimprcampr, museli mě od pistole skoro odtrhnout. Můj vnitřní pacifista se rozplynul. Zkusila jsem střílet a už nikdy jsem nechtěla jinak. Ale na to je to příliš drahý koníček. Na počátku vcelku milý instruktor nám napařil téměř dvanáct set korun za půl hodinu strávenou uvnitř.

Před rozloučením mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli už na té střelnici někdo někoho nebo sebe zranil. „Ne. Chodí sem lidé, kteří mají ke zbraním respekt. Znají jejich nebezpečí a uvědomují si možné následky.“ Na to mě něco napadlo. Taková moc, jakou je nabitá pistole v ruce, může lehce ovlivnit uvažování. V podstatě jsem tak trochu nahlédla do hlav šílenců, kteří nejsou psychicky v pořádku a prostě někoho postřílí. Je to síla, na kterou člověk musí být naprosto vyrovnaný.

Když si představím, co by se stalo, kdybych se byť jen jednou při střelbě otočila, dělá se mi špatně. Má představa je rozhodně patřičně ovlivněná americkými akčními filmy, ale stejně. Asi ve mně přece jen kousek toho pacifismu zůstal. Nebo je to jen ustrašená ženská nátura. Na střelnici to byl skvělý adrenalinový zážitek, ale ven bych se zbraní nevyšla.