Na druhé straně zeměkoule

„Drahoušku, musíš jít z druhé strany,“ upozorňuje mě Samantha, asi čtyřicetiletá žena s rozcuchanými tmavými vlasy a sympatickým úsměvem. Nechápavě se zahledím na tmavě zelené terénní vozidlo a po zlomku sekundy mi to dojde. Řízení vlevo. Sedadlo řidiče a spolujezdce jsou obrácené. No samozřejmě, jsem přece u protinožců. Tady bude všechno jinak. 

Austrálie je odlehlá a velká země. Mnohem větší, než se na první pohled z mapy zdá. Procestovat ji celou v krátkém čase není možné, obzvlášť když vás práce drží na jednou místě. Na druhou stranu prakticky každý kout nabízí něco zajímavého. Prosluněné písečné pláže, hory, tropické lesy, národní parky i moderní města. Brisbane je jedno z těchto měst. Představte si velké západoevropské město, odmyslete si historickou část, přimyslete slunné počasí a roztáhněte ho do podélného tvaru a máte Brisbane. „Pro orientaci stačí jednoduchá pomůcka. Drž se blízko ulic, které mají v názvu jméno někoho z britské královské rodiny, a nemůže se ti stát, že by ses dostala někam pryč z centra,“ vysvětluje mi Samantha.

Pomalu se vymotáváme z Brisbane pryč a míříme do mého dočasného domova, kde se budu dva měsíce starat o Samanthinu dceru Willow. Burpengary je opravdu malé město. Vlastně to není ani město, spíš shluk supermarketů, několik úředních budov a fastfoodů. Jeho obyvatelé jsou rozeseti v okruhu několika desítek kilometrů a vzhledem k absenci hromadné dopravy jsou všichni odkázáni na svá auta. Příroda je zde krásná, ale dělá si, co chce. „Naštěstí tu nemáme požáry, ale čas od času se tu objeví záplavy,“ konstatuje Samantha, jakoby naprosto o nic nešlo. Už chápu, proč si zde Australané staví domy vyvýšené dva metry nad zemí.

Každé ráno venčím pět psů. To vskutku přináší řadu nečekaných a zábavných situací. Obzvlášť komicky působí má snaha udržet na vodítku pět akčních hafanů a zároveň u toho fotit klokany, kteří se pohybují tak dvacet metrů ode mě. Končí to útěkem nejagilnější fenky Freyi a pádem mého zbrusu nového telefonu na asfaltovou silnici. Nicméně fotku mám. I když rozmazanou. Po dvou týdnech mě klokani přestávají bavit.

O víkendu vyrážíme na se Samanthinou matkou Jane na charitativní trhy. Pro mě skvělá příležitost seznámit se s novými lidmi. Dávám se do řeči s asi osmnáctiletou dívkou. Stačí říct tři slova a přízvuk o mě okamžitě prozradí, že nejsem zdejší. Vysvětluji, že pocházím z České republiky. Dívka pokyvuje hlavou a mile se usmívá. Bezradnost v jejích očích mi prozrazuje, že absolutně netuší, o čem to mluvím. Opravuji se tedy a říkám, že jsem z Evropy. To už přece jen vzbuzuje zasvěcenější reakce.

Středy pro mě bývají dny výletů. Vyrážím do deštných lesů na sever Queenslandu. Samantha mě dopředu poučila ohledně toho, co mám očekávat, takže jsem připravená na to, že nejspíš nespatřím žádná exotická zvířata. Místní fauna je totiž mimořádně plachá, takže i když slyším hlasitý řev ptáků, na vlastní oči jich vidím je pár. Za to stromů všech možných roztodivných tvarů je tu opravdu hodně. Obtáčí se kolem sebe, proplétají se, až mám někdy problém poznat, kde jeden strom končí a druhý začíná. Některé se tyčí do takové výšky, až se ztrácí v mlžném oparu. Připadám si jako v jiném světě.

Kdo jednou navštíví Austrálii, většinou si nechce nechat ujít typickou ležérní atmosféru na místních písečných plážích. Ani já jsem nebyla výjimkou, takže jsem si sbalila pár věcí a vyrazila do města Sunshine Coast. Už jeho jméno je podle mého názoru dobrým turistickým lákadlem. Australské pláže jsou opravdu nádherné. Obzvlášť v zimě, kdy na nich není moc lidí. Na koupání v moři je sice zima, ale na procházku po pláži je počasí perfektní. Míjím zamilované dvojice, maminky s malými dětmi a skupiny teenagerů. Svítí slunce, na obloze pár bílých mráčků, náladu mi tak může zkazit jenom předražená zmrzlina. Tři australské dolary za jeden kopeček, tedy asi šedesát korun. To je drahé i na zdejší poměry. Nicméně prodavač je sympaťák, takže se s ním na chvíli zakecám. Jeho vzhled jasně prozrazuje asijské kořeny. „Moji rodiče se sem přistěhovali, ještě než jsem přišel na svět, takže já jsem rodilý Australan a jsem na to pyšný,“ oznamuje a ukazuje mi placku zbarvenou do podoby australské vlajky, kterou má připevněnou na svém batohu, jako důkaz svého patriotismu. Upřímně se mu nedivím. Kdybych byla z Austrálie, taky bych asi na svou zemi byla hrdá.