Dechový aerofon, který umí zahrát všechny zvuky země, rozezněl posluchárnu v Moravské zemské knihovně.
Brno - Přednáška věnovaná hře na didgeridoo se konala jako součást brněnských Australských dnů. Zajímavý hudební nástroj představil a také na něj zahrál Zdeněk Vilímek. Hudebník, který se kromě výuky věnuje rovněž výrobě tohoto instrumentu.
„Kromě didgeridoo se využívá také název dechový aerofon, na svých hodinách tomu ale s dětmi říkáme prdiroura,“ uvedl svoji přednášku Vilímek. Základem hudebního nástroje je eukalyptus. Australští domorodci nechají jeho tyče vyhlodat termity, čímž se naladí do dané tóniny. Kromě těchto živočichů hraje svoji roli i hustota dřeva nebo délka větve. Při modernějším způsobu výroby může autor výšky tónu vycházejícího z nástroje určovat pomocí změn šířky dřeva. „Obvykle pro to využívá jednoduchou techniku. Větev rozpůlí, části vydlabe a pak vše slepí,“ popsal evropský způsob výroby Vilímek. Vzniklou trubku pak hudebníci vyhladí a ozdobí nejrůznějšími tvary. Nejčastěji jde o tečkování, orientální kresby a mandaly.
Technika hraní využívá břišní dýchání, které není pro člověka typické. Hráč na didgeridoo se musí při výdechu opřít o bránici. Během průchodu zvuku přes hlasivky se dá zvuk dále upravovat. Posledním způsobem, jak modulovat tóny, je použití rtů. Zkušenější hráči využívají typicky australský způsob hraní pomocí cirkulovaného dýchání. To spočívá v nepřetržitém dechu, kdy se používá vzduch v ústech k výtlaku a zároveň s vyfukováním se hráč již nadechuje. Dělí se na dva typy: lícní a čelistní.
Tento hudební nástroj řadí historikové mezi nejstarší na světě. Jeho věk odhadují na čtyřicet tisíc let. „Vznikl prý, když chtěli Aboridžinové vyfouknout termity z větve, kterou našli na zemi,“ řekl Vilímek. Podle těchto původních hráčů, dokáže didgeridoo napodobit všechny zvuky země- skřeky zvířat, vítr, déšť a jiné. Překomponované rituální skladby se pak předávají z otců na potomky. Snad i proto na něj nesmí hrát ženy. „Pokud bych žil v australském kontextu, tuto zásadu bych dodržoval, protože ale vyrábím didgeridoo v Česku, nemá pro mě smysl držet se této tradice,“ uvedl hudebník. Zvláštností evropské výroby je také teleskopická verze nástroje. Pomocí chromatického ladění může hráč upravit tón o čtyři až pět stupňů.
Sám Vilímek se k tomuto pro Česko netypickému instrumentu dostal na kolejích v Ostravě při studiu původních australských kmenů. Díky etnografii dostal do rukou nahrávky, které postupně začal rozebírat. „Poprvé jsem fouknul do trubky od vysavače. Dodnes při výuce používám podobnou umělohmotnou rouru. Je snadné ji rozdýchat, protože velmi snadno rezonuje,“ řekl Vilímek. Plast má velmi dobré zvukové vlastnosti, rozezní se v něm i zvuky, které by se ve dřevěném didgeridoo ztratily.
Minikoncert se zajímavými údaji o tomto netypickém hudebním nástroji sloužil především jako oddechová část mezi informačně nabitými přednáškami shrnujícími možnosti studijních pobytů v Austrálii. „Bylo příjemné vypnout. Má to zajímavý uklidňující zvuk, při jeho poslechu bych mohl relaxovat denně,“ řekl jeden z návštěvníků Jaroslav Nečas. Více informací o didgeridoo se zájemci dozví na internetových stránkách http://www.czechdidgeridoo.com.
Šárka Vojstrejžová
Ukázka hry na didgeridoo:
