Václav Kapoun prodává gramofonové desky již několik let. V současnosti provozuje jeden z největších obchodů s deskami v Brně. V rozhovoru pro Stisk mluvil o tom, proč upřednostňuje vinyl před jinými nosiči.
Podle Americké asociace nahrávacího průmyslu zažívají vinyly svou renesanci. Příjmy z jejich prodejů dokonce ve Spojených státech předstihly peníze z reklam na streamovacích službách jako YouTube. Návrat vinylů, byť v mnohem menší míře, potvrzuje i česká pobočka Národní federace hudebního průmyslu. Majitele obchodu s vinyly Václava Kapouna se proto redakce ptala, jestli tomu tak skutečně je a jak se takový náhlý návrat v dnešní době dá vysvětlit.
Zájem o gramofonové desky v posledních letech stoupá. Tento trend jde zatím pozorovat hlavně ve Spojených státech, ale postupně se dostává i do Evropy. Zaznamenal jste zvýšený zájem i ve vašem obchodě?
My jsme ten obchod otevřeli právě kvůli tomu zvýšenému zájmu. Kdyby zájem nebyl už před nějakými pěti, šesti lety, tak bychom obchod neotevřeli. Já jsem začal prodávat desky někdy v roce 2007. To už tu ta vlna byla, ale narůstalo to postupně. Začalo to tím, že lidé vytahovali různé staré sbírky. Ale co se týče nových desek, tak jich vycházelo minimum. Že by vycházeli Pink Floyd, nebo Led Zeppelin, tak o tom jsme si mohli před deseti lety nechat jenom zdát.
Čím si vysvětlujete, že jsou vinyly znova populární?
Já nevím. To je taková směsice několika faktorů. Částečně asi retromóda, částečně i tím, že někdo uvěřil tomu, že ta deska má kvalitnější zvuk.
A má, mimochodem?
To já nemůžu komentovat. Já mám desku radši, ale je docela možné, že ji mám radši jen proto, že jsem se k ní mohl vrátit po letech a radši obsluhuji desku než CD. Je to hodně o víře. Lidé, co sbírají cdéčka a mají kvalitní aparatury, tak si ťukají na hlavu. O lidech, co mají radši vinyl si myslí, že jsou blázni. Ale kdo té desce věří, tak ji má rád. Je to vážně záležitost spíše víry.
Chodí do obchodu lidé, kteří si gramofony pamatují převážně z dob jejich slávy, nebo sem přijdou i mladší lidi?
Jsou to hodně i mladší lidi. Nejnižší hranice je okolo čtrnácti let. Rodič přivede dítě a koupí mu u nás desku. To jsou takoví začátečníci. Ale lidi, co si sami kupují desky, tak je jim okolo osmnácti. Oni už ví, co chtějí a ví, co primárně hledají.
Jaký typ hudby si berou nejčastěji?
Buď si berou současnou hudbu, nebo se vrací do minulosti, což zčásti podporuje jednu z těch mých domněnek, že je to součást retromódy. Takže se vrací zpátky i v té muzice. Nebo to možná jde i přirozenější cestou. Že člověk slyší nějakou muziku a začne ho zajímat, z čeho vzešla a chce slyšet nějaké věci zpátky.
Obecně se kupuje spíše nové nahrávky, nebo spíš reedice těch slavných z minulosti?
Je to asi půl napůl. Jednak Pink Floydi, Zeppelini, Sabati, ale prodává se hodně i současnost. Když to vezmu od popu, tak se prodává Adele a potom ty současné kapely jako Arctic Monkeys, nebo Arcade Fire, tak tím se to srovná. Nebo poslední deska od Daft Punk se velmi dobře prodávala, jde to napříč žánry. Ale taková ta „indie“ (nezávislá – pozn. red.) se asi prodává nejvíc.
A jak je na tom česká scéna?
Z českými alby je to spíš tragédie, vydavatelé to odflákli. Třeba v naší prodejně česká a slovenská muzika zabírá minimální prostor. Je to okolo sta titulů. Nikomu se do toho nechce investovat peníze.
Vyplatilo by se vydavatelům vůbec do vinylů investovat?
Já si myslím, že oni dlouhodobě brečí, že se jim to nevyplatí. Ty doby, kdy se od jednoho titulu prodali stovky tisíc nosičů už jsou dávno pryč, dneska se dokonce dává platinová deska za deset tisíc prodaných nosičů, což je směšné. Takže se jim to asi nevyplatí, ale marži na tom mají slušnou. Když člověk trošku zná ty výrobní náklady, tak ta jejich marže je takřka stoprocentní. Ale na druhou stranu je s tím opravdu spousta práce. Ta nahrávka se musí různě remasterovat a musí se s ní dělat něco trochu jiného než s CD.
Kolik českých alb zhruba ročně vychází?
Největší česká vydavatelství vydají maximálně okolo tří titulů ročně, to je směšné. Z toho důvodu u nás nemůže být deska rovnocenným soupeřem pro CD, protože se velmi často stává, že když už deska vyjde, tak až s půlročním zpožděním. A to už „nadržení“ fanoušci dávno nevydrželi a koupili si CD. Takže je to svým způsobem smutné. Paradoxně se „elpíčkům“ nejvíce věnují ti malí vydavatelé. Většinou nezávislá malá vydavatelství, která to berou spíše jako čest pro tu kapelu, aby nahrávka vyšla na vinylu.
Vaše prodejna funguje i jako výkupna. Co vám lidé nejčastěji nosí?
Hrozný věci. Vagony desek od Gotta, Zelenkové a Vondráčkové by mi zavalily prodejnu. Dál různé dechovky, věci od Jiřího Maláska. Těchto věcí je mezi lidmi nejvíce. Když Gott vydal desku, tak od každého titulu se prodalo několik stovek tisíc kusů a dnes nám to ti lidi nosí. Občas mám pocit, že si myslí, že z toho něco vyrábíme. Že to drtíme na pneumatiky, nebo co. Taková ta rocková muzika a to, co se normálně nejvíce prodává, tak toho je minimum.
Není to i tím, že se lidé takových věcí nechtějí zbavovat?
Určitě. V těch bazarech se to stejně ani už moc neprodává. Nejlepší cenu člověk najde na internetu. Zkusím to vysvětlit na příkladu. Nějaká česká deska může stát i tři tisíce korun, třeba první deska Olympicu. Pokud bych to měl tady na prodejně, asi bych hodně často slyšel, že jsem se úplně zbláznil. Ale na internetu se to za ty peníze vydraží.
Máte nějaký postup, podle čeho si vybíráte, které tituly si na prodejnu objednáte?
Je to o zkušenosti. Když se okolo toho člověk motá celý život, tak ví. Napřed se musí oprostit od toho, co by rád prodával on. Ze začátku jsem měl tendenci cpát lidem to, co se líbilo mně. To je samozřejmě hezký, ale lidi chtějí i něco jiného. A v bazaru si už člověk vůbec nemůže vybírat.
Dá se odhadnout, který vinyl se bude prodávat výjimečně dobře?
My už dopředu podle plánů víme, co vyjde. Takže odhadnout se to dá. Po některých titulech se lidé ptají už dlouho dopředu. A velmi dobře se prodává i deska nějaké „velké“ kapely. Kdyby teď vyšla nová deska Pink Floyd, jakože už asi nikdy nevyjde, tak by to byl automatický bestseller. Ale nikdo třeba netušil a v životě bych neřekl, jak úspěšná byla poslední deska Daft Punk.
Chodíte i na různé vinylové burzy, které se v Brně pořádají?
Teď už moc ne. Je za tím spousta práce a ten efekt nebývá ale až tak velký. Pro určité obchodníky je to ale často i jediná cesta, jak svoje desky dostat mezi lidi, pokud třeba nemají kamennou prodejnu. Ale třeba na té poslední ve Staré Pekárně bylo asi pět set platících návštěvníků, což je opravdu hodně. Znám jednoho kluka, co organizuje burzy v Praze a na ty pravidelné mu chodí okolo 150 lidí. A všichni byli v šoku, že sem do Brna přišli převážně mladí lidé. V tom je to kouzlo. Já jsem myslel, že budu prodávat desky starým hipísákům, ti sem nakonec vůbec nechodí, ale je to stejně super samozřejmě.
Gramofonové desky si kromě obchodu Vinyl Records můžete v Brně koupit i v Black Vinyl Bazaru, prodejně Bontonlandu, nebo v prodejně Stereo.
Autor: Tomáš Kiss
