Musíme zajít na kafe! Někdy...

Nesnáším slovo někdy. Je to takové neurčité nic, které může skrývat cokoliv. Někdy znamená nejistotu. A tu já nemám ráda.

Někdy může mít spoustu významů. Vyskytuje se někdy odsuvné: „To víš, že někdy půjdeme do zoologické zahrady.“ Dále známe někdy vyhýbavé: „Ano, holčičko, někdy ti ten drahý bleděmodrý svetr koupím.“ Nebo třeba někdy vábivé: „Lásko, podívej na tu krásnou restauraci, sem tě někdy pozvu na večeři.“

Někdy se říká a čas utíká. Vychytralé slovíčko někdy člověka dokáže uklidnit a uchlácholit, ale přitom neslíbí zhola nic. Úplně nejvíc ze všeho mi však vadí, že si to podlé někdy dovolilo míchat se do mých vztahů s přáteli. A to dokonce častěji, než jen někdy! To nepatrné pěti písmenkové příslovce si přisvojilo právo rozhodovat o tom, kdy a s kým se budu, nebo spíše nebudu setkávat.

Určitě jste to už taky zažili. Báječné setkání s kamarádem po dlouhé době, třeba i po několika letech. Bylo skvělé se zase vidět! Musíme si to někdy zopakovat! V tom okamžiku tuším, že je zle. Někdy se dokázalo vklínit i do takto krátké věty. Přepralo všechna konkrétní určení času a teď si, čerstvě vyřčeno, poletuje vzduchem a zlomyslně se na mě kření. Chtěla jsem přeci navrhnout setkání o víkendu. Nebo za měsíc. Říci někdy je však někdy jednodušší.

Dobrá. Setkáme se tedy někdy. Proč se ale tolik na někdy sjednaných schůzek rozplyne v oparu příštích dní a nikdy se neuskuteční? Chce se mi vše svést na ono zlé někdy. Ano. Jen ono za to může. Naplánovanou schůzku strhlo do svých obludných pařátů a nechce ji pustit. Prvních pár dní po podobných příjemných setkáních bývám hluboce přesvědčena, že opakování bude brzy. Zkrátka někdy v brzké době. Čas plyne a s přímou úměrou se množí nové a další události, které dostávají přednost. Jsou přeci teď důležitější. Schůzka domluvená na někdy se pomalu ztrácí v nedohlednu, až zmizí za obzorem. Zákeřné někdy si mne pařáty. Třeba se skutečně znovu setkáme. Možná náhodou, třeba za několik let. Bude to skvělé a báječné. A pak si to někdy zopakujeme.

Rozhodla jsem se vyzvat to poťouchlé někdy na souboj. Běžím na setkání s kamarádkou Janou ze základní školy. Neviděly jsme se sedm let. V duchu listuji v diáři a pomyslně zaškrtávám volné dny v příštích dvou týdnech. Předběžně jsme se totiž domluvily, že si spolu vyjedeme na koních do přírody. Někdy dnes nedostane šanci! Večer je výborný, nic ho nemůže pokazit. Vtom se Jana usměje a praví: „Bylo to bezva. Jo a někdy musíme vyjet na ty koníky!“

Nic naplat. Někdy zkrátka někdy vítězí.

Tereza Maková