Mezi lidmi kolují vtipy o tom, jak dlouho se ženy dovedou oblékat a upravovat. V případě oblékání krojů jde ale o nutnost. I nejzkušenějším „babičkám a tetičkám“, které kroje dívkám oblékají, zabere tato činnost několik desítek minut.
Klára Šindarová už se letos v kroji účastní sedmých hodů. Stojí uprostřed místnosti, ruce má v bok a kolem ní se otáčí její babička Anna Košutková, která jí postupně uvazuje všechny části kroje. Celkově jich je asi dvacet. Obratnými pohyby obléká vnučce postupně několik spodních sukní – kasanic. Nakonec jich Klára na sobě bude mít šest. Spodničky jsou naškrobené a dohromady vytváří kolem těla objemnou polokouli, která hezky podepírá vrchní barevnou sukni. To ovšem přináší nemalé potíže. „Jakmile si kroj obléknu, asi sedm hodin si nebudu moci sednout, ani zajít na záchod,“ říká Klára. S úsměvem ale dodává, že se to dá vydržet. I když se během celé doby popíjí víno.
Babičce s oblékáním pomáhá i Klářina matka. Umění oblékat kroj se dědí z generace na generaci stejně jako kroje samotné. „Nejstarší části tohoto kroje jsou staré i sedmdesát let. Náš úplně nejstarší kousek je chlapecký kabát, takzvaná kabaňa. Ten je starý sto let,“ říká Košutková a utahuje poslední kasanici. Spodní část kroje završuje světle modrá sukně. „Každá holka jich má tak šest a střídá je podle příležitostí. Světlejší sukně se oblékají do kostela a pestřejší pak na zábavu.“
Ještě minulé hody oblékala Anna Košutková dvě vnučky a vnuka. Další vnoučata už v kroji jít nemohou, tolik jich rodina nemá. Není to levná záležitost. „Celý dívčí kroj by stál asi čtyřicet pět tisíc, chlapecký kolem třiceti. Ale vždycky se nakupuje po částech, nikdy ne najednou. Postupně se kroje obměňují,“ říká zkušená Košutková. Budování kroje je dlouhodobá záležitost. Čekací doby jsou dlouhé, protože každou část šije nebo maluje jiná odbornice. Už dnes je jich málo. V budoucnu bude shánění krojů ještě náročnější. Mladí lidé totiž nemají zájem učit se tato tradiční a náročná řemesla.
Po nejobtížnější spodní části kroje přichází na řadu barevnější a menší kusy oděvu. Třpytivá vestička - kordulka, nadýchané rukávce a krajkovaná zástěra - fěrtoch, která patří k těm starším krojovým částem. Kolem pasu se uvazuje malovaná mašle, stejná zdobí i dívčin krk a červenou pokrývku hlavy zvanou rožky. „Nejhorší je krejzlík,“ poprvé si stěžuje Klára a ukazuje na malý proužek látky. „Uvazuje se kolem krku a strašně to škrábe.“
Na závěr babička, která také kdysi ve stejném kroji tancovala, zapichuje ke Klářině zástěrce kapesníček. „Když se tančí, kluci si ho dávají do dlaně, aby kroj děvčatům neušpinili,“ vysvětluje a trénovaným okem kontroluje, jestli je kroj opravdu kompletní a upravený. „Někdy se stane, že někdo v kroji přijde do průvodu a nějaká část mu chybí. To je potom ostuda a celá vesnice se tím baví,“ poznamená Klára a ostatní se smíchem vzpomínají na minulé hody.
Po čtyřiceti minutách je Klára připravená jít do slavnostního průvodu. Čeká ji víc než sedm náročných hodin. Ale při pohledu na dlouhý zástup nastrojených, pestrobarevných děvčat v kroji, člověk chápe, že ta námaha za takovou krásu stojí.
Více na www.munimedia.cz
Michaela Hořínková
