Moje nejkratší první rande

Kdy se vám naposledy stalo, že vás cizí člověk oslovil na ulici? Nepočítám dobrovolníky charitativních sbírek, roznašeče letáků nebo jehovisty. Mám na mysli situaci, kdy někoho cizího zaujmete natolik, že má nutkání se s vámi začít bavit.  Že nikdy? A jak se seznámili vaši prarodiče? Šancí pro seznámení ubývá. Ani mně se snad nikdy nestalo, že by mě oslovil cizí člověk. Dokud jsem nevyzkoušela minutové rande. 

Přicházím do malé kavárničky, objednávám si u usměvavé servírky a usazuju se k malému stolu. Kavárna se začíná zaplňovat. K přítomným slečnám sedícím u osmi stolků si přisedávají muži a jeden zamíří i ke mně. Zdravíme se a pak nastává trapná chvíle ticha a uhýbavých pohledů. Rozhlížím se po kavárničce a zjišťuju, že ani ostatní páry se spolu nebaví a rozhlíží se po místnosti, usrkávají kávu nebo zírají do mobilních telefonů. Co se to děje? Jsme na minutovém rande, kde má každý čtyři minuty konverzovat se svým protějškem. Proč všichni čekají, až nám moderátoři akce dají pokyn?  Všichni přišli za stejným účelem – seznámit se, ale nikdo se zatím s nikým nebaví. Zvláštní.

Moderátoři zvoní zvonečkem, což je signál pro zahájení prvního z osmi čtyřminutových cyklů. Zničehonic jakoby všichni odhodili zábrany, všechny bariéry zmizely a kavárna se plní srdečnými konverzacemi a smíchem. A opět nevěřím vlastním očím, můj doteď nesmělý protějšek nahazuje oslnivý úsměv, představí se a zvolna a nenuceně začínáme konverzovat. To jako vážně stačilo jedno zazvonění, aby se všichni začali uvolněně bavit?

Vlastně to dává smysl, kdybychom se dovedli uvolněně bavit s cizími lidmi, nemuseli bychom na minutová rande vůbec chodit. Nikdo by neměl problém se seznámit, veškeré seznamky by byly beze smyslu. Vraťme se ale k mému zážitku.

Čtyři minuty jsou občas krátké, občas dlouhé. Za hodinu osmkrát pokládám a osmkrát odpovídám na otázky ohledně volnočasových aktivit, oboru, který studuju a města, odkud pocházím. Víc se toho za čtyři minuty opravdu nejde dozvědět, což je někdy na škodu. Párkrát po očku sleduju, jestli už organizátoři konečně drží zvonek v ruce. Nakonec zaškrtávám do formuláře nejsympatičtější protějšky. Pokud si i oni zaškrtnou mě, obdržíme na sebe kontakt. Odcházím domů a teprve v šalině si uvědomuju, že jsem unavená. Připadá mi, že mám hlavu dvakrát větší a pusa mě bolí od rychlého mluvení. Večer si už ani nedokážu vybavit všechny tváře.

Ať už sháníte partnera nebo ne, minutové rande je zážitek. A taky možná překonáte sami sebe. Nejhorší je cesta do kavárny, kde se rande koná. Co tam přijde za lidi? Budou to zoufalci? To byly i pro mě ty nejpalčivější otázky. Ale poté, co do zmíněné kavárny přišla slečna s vizáží modelky, bylo mi jasné, že se tu potkávají lidé, kteří možná ani nehledají partnera, jen se chtějí pobavit a zažít něco nového. S prvotním strachem nejvíce pomáhají moderátoři, kteří každého u vstupu přivítají, na začátku odbourají první zábrany, ale do akce samotné už nijak (kromě zvonku) nezasahují.

Autor: Kristýna Dlasková

Další články naleznete na munimedia.cz