MLADÍ CESTOVATELÉ: Cesta do Libanonu s falešnou manželkou

Snad každý touží poznat atmosféru neznámých zemí. Cestovatel Vojta Boháč není výjimkou. Za svůj cíl si s kamarádkou určili Libanon.

Usměvavý dvacetiletý student žurnalistiky povýšil odpočinkové cestování na týdny plné dobrodružství. Vojta Boháč patří do skupiny studentů, kteří cestují rádi, ale potýkají se s nedostatkem peněz. Od poznávání nového se ale nenechá odradit ani cestováním „načerno“ na lodích. Dopravu do vytoužených zemí pomocí stopování vnímá už jako součást filozofie cestování. Díky řidičům navíc postupně proniká do nových kultur i atmosféry navštěvovaných zemí.

Cestujete často, nebo cesta do Libanonu byla vaší první akcí?

Cest bylo více. Vlastně by se dalo říci, že cestuji vždy, když si chci odpočinout. Minulé prázdniny jsem byl v Kanadě a v Americe, s kamarádkou Maruškou jsme navštívili Albánii. Na kontě mám i cesty stopem přes Irsko, Španělsko, Dánsko a Holandsko.

Vyskytly se někdy problémy s jazykovou bariérou?

Největší obtíže nastaly v Albánii, Sýrii a Libanonu. Ale nakonec se člověk domluví rukama nohama. Vlastní tělo poslouží v konečné fázi lépe než všechny jazykové kurzy.

Libanon není zrovna nejběžnějším cílem turistů, co vás motivovalo vyrazit právě tam?

O Libanonu jsem viděl dokument v televizi a země mě nadchla. Rozhodl jsem se, že se tam chci podívat. Přečetl jsem si o Libanonu informace na internetu a po ukončení zkoušek jsme s kamarádkou Maruškou na dva týdny vyrazili do země cedrů.

Čím vás Libanon nejvíce překvapil?

Rozhodně jsem nečekal, že na každém kilometru cesty na mě bude mířit hlaveň samopalu nebo tank. Armáda byla všude v ulicích. Nechyběla ani kulometná hnízda, obrněné transportéry, ve vzduchu byla cítit připravenost na válku.

Jaký je to pocit, vědět, že na vás míří najednou několik hlavní? Vojákům by stačil jeden nešikovný pohyb ukazováčkem…

Cítil jsem se bezpečně, i když to může znít zvláštně. Cizinci jsou pro zemi důležití. Navíc vojáci byli překvapivě přátelští. Libanon je právem nazýván ostrůvkem Evropy v Asii. Z Libanonců je cítit jakási muslimská pohostinnost, ale zároveň je jejich mentalita poevropštěna. Je vskutku neporovnatelný rozdíl v chování obyvatel Libanonu a například sousední Sýrie. Pocit bezpečí mohl pramenit i z toho, že víra obyvatel země je přibližně půl na půl rozdělena mezi křesťanství a islám.

S ohledem na muslimské obyvatelstvo, nebyl problém cestovat s kamarádkou?

Problémům podobného druhu jsme se snažili předejít tím, že jsme si před odjezdem pořídili s Maruškou prstýnky. Prezentovali jsme se jako manželé. Byl to nezbytný krok, jinak je totiž běžné, že by se mě snažili přesvědčit, abych kamarádku prodal. Když jsme se jevili jako manželský pár, bylo všem jasné, že si k ní nesmí nic dovolit, ani náznaky. Přesto měli při našem stopování řidiči kamionů, se kterými jsme cestovali, oči jen pro Marušku a mě místy přímo ignorovali.

Do Libanonu jste cestoval přes více zemí, cítil jste v průběhu cesty silné kulturní rozdíly?

Obrovskou změnu jsem cítil od Turecka, a čím více jsme se přibližovali na východ, tím byla změna silnější. Ta pospolitost! Rodiny držely při sobě. Pocit vyvrcholil v Sýrii, kde ve městech neexistovaly individuality. Žijí tam jenom společnosti. Muži postávají na ulicích, smějí se, tlachají, vodí se za ruce. Ženy není možné moc vidět, většinou jsou doma, stejně jako děti. Společnost je hodně mužská. A hlavně na mě působilo vše opravdovým dojem. Když vidíte muže, nejsou to žádné zženštilé evropské typy, ale banda veselých chlapů. Možná proto se mi jevili všichni takoví… mladší. Je příjemné se v takové společnosti chvíli zdržet, cítíte skutečnou radost ze života, fakt, že se dá žít i pro ostatní, ne jen pro sebe.

Jak řešíte financování vašich cest?

Přes rok si vydělávám brigádami. Peněz ale moc není. Snažím se proto cestovat s co nejmenšími výdaji. Dopravu řeším prakticky jen stopováním. Někdy se ale s kamarády uchýlíme i k nebezpečnějším kouskům a to pak cestujeme „načerno“. Nejčastěji to tak děláme na trajektech. Například kamarád jel dvanáct hodin zavřený v kontejneru s odpadky a zbytek naší party byl schovaný ve sprchách, aby nás nenašli. Když člověk opravdu chce, vždycky se nějak propašuje. (smích)

Kde čerpáte informace o zemích, do kterých chcete cestovat?

Nejsem zrovna ten pravý na zodpovězení této otázky. Příliš informací si nezjišťuji. Za nejpřínosnější ale považuji zpravodajství na Googlu. Ideální je si přečíst poslední dva měsíce zpráv z konkrétní země a hned má člověk o dění nějakou představu. Poměrně bohaté informace nabídne i ministerstvo zahraničí. A samozřejmě neuškodí přečíst si průvodce danou zemí. Dobré taky je si popovídat s někým, kdo již zemi navštívil. Ale v případě málo navštěvovaných zemí se vám něco takového snadno nepoštěstí. Nejvíc informací stejně získávám od těch, které stopnu.

Máte do budoucnosti nějakou vysněnou cestovatelskou metu?

(Tajemný šibalský úsměv) S kamarádkou chceme někdy v horizontu dvou let uskutečnit bláznivý plán. Časově i přípravou náročnější než vše, co jsme zatím zkusili. Cesta kolem světa! Stopem do Moskvy a transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Odpracovat si cestu do Ameriky na nákladní lodi. Amerikou zase stopem a z New Yorku do Rotterdamu opět nákladní lodí. Po Evropě docestovat stopem až domů.

Martina Jiříčková