Ministr kultury Riedlbauch: Mladí lidé nemají rádi kravaty a saka

Vztah studentů k umění se od dob mládí ministra kultury Václava Riedlbaucha hodně proměnil. Neobává se ale, že by mladí Češi zájem o kulturu ztratili.

,,Omlouvám se za zpoždění, i tak jsem z toho zasedání vlády utekl,“ řekl se smíchem Václav Riedlbach, když si večer v kavárně objednával tonik. Má hluboký hlas, mluví rychle a bezprostředně. Na svůj studentský život vzpomíná evidentně rád a o dnešních mladých lidech a umělcích mluví s respektem a pochopením.

Do Prahy jste přišel studovat v šedesátých letech, to byla doba kulturně velmi bohatá. Jak na to vzpomínáte?

Na pražskou konzervatoř jsem přišel v roce 1962 jako vyjukaný patnáctiletý kluk ze Strakonic, a chytil jsem tak opravdu fantastickou dobu. Praha byla inspirativním kulturním místem plným impulsů. Na koncertech se tenkrát hrála hudba první poloviny 20. století: Stravinský, Martinů, Schoenberg a další. Ovlivnilo mě to natolik, že jsem šel potom studovat na Akademii múzických umění skladbu. Bylo pro mě zcela automatické chodit na výstavy, sledovat nové filmy. Byla to zlatá šedesátá léta českého filmu, ale promítali se i další - francouzské nebo polské filmy. Nejinak tomu bylo v literatuře. Četli jsme všichni a například na Holanovu sbírku poezie jsme stáli frontu třeba celou noc. To je dnes nepředstavitelné.

Myslíte si, že i dnešní studenti mají možnost takového kulturního vyžití?

Teď je všeho daleko víc. Nabídka, kterou dnes vidíme, je neuvěřitelná. Je pravda, že když máte limity, všeho si víc vážíte. V době mého studia jsme byli lační po každém impulsu. Dnes je nabídka tak široká, že to až splývá dohromady. V jednom období je i pět šest koncertů, na které by člověk rád šel. To tehdy neexistovalo. Dnes je tolik překladové literatury nebo spousta filmů na internetu. Jsem rád, že tomu tak je, ale ta kulturní událost je mnohem těžší - aby něco přišlo a zazvonilo.

Čím si vysvětlujete, že dnes na koncerty vážné hudby nechodí tolik mladých lidí? Mají vůbec ještě zájem?

Ale ano, jen se vše odehrává jinde. Snažím se to sledovat a tak vidím, že studenti třeba uspořádají koncert v jiném prostředí než v koncertním sále. Například v čističce vody v Bubenči. Posluchači sedí na zemi, protože židličky tam nejsou, ale je to narvaný k prasknutí. Mladí nemají rádi kravaty a saka. V tom je to. Rozhodně bych je nepodceňoval a nemohu říct, že by neměli zájem. Další příklad je Roxy v Dlouhé (alternativní klub v Praze pozn. red.). Je to samozřejmě ošuntělé prostředí, čili člověk se vždycky tak dívá, jestli mu něco nespadne na nohu nebo na hlavu, ale je to tam naříznutý mladými. Divadlo, koncerty, festivaly, všechno možný.

Hodně takových úspěšných hudebníků, hereckých souborů nebo tvůrců ve výtvarném umění je dnes bez uměleckého vzdělání. Jsou to poloamatéři nebo amatéři. Sám jste profesorem na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Jak se na takové umělce díváte?

Rozlišoval bych superprofesionální výkony – ve všech oborech, potom poloprofesionální a ty, které už smrdí amatérismem. Být amatérem samozřejmě není nic špatného, myslím to ve smyslu nesplnění určitých technických nároků. Jinak najdete nádherné kreace na špičkové úrovni. I na katedře, kde už jsem čtyřicet let, takže mohu porovnávat, je v každé generaci nějaký velmi zajímavý zjev, který nejen že má nadání, ale i manažerskou a organizační schopnost. Je to otázka talentu a umění sebeprezentace.

Takže si myslíte, že v některých uměleckých oborech není rozdíl mezi umělecky nevzdělaným a vzdělaným umělcem podstatný?

To, co se nesmí odpustit je řekněme neprofesionalita v technickém vybavení. O tom se nemá diskutovat. Jestli skladatel napíše špatně znějící partituru, tak je to špatně znějící partitura a může tam být sebegeniálnější myšlenka. Literatura má své zákony, divadlo má své zákony, výtvarné umění má své zákony. Ta technika je pro mě neoddiskutovatelná. Pokud se toto měřítko sundá a jde se směrem, že to neplní základní technické parametry, tak je to špatně. V tom se nemá slevovat.

Kdo by to měl hlídat? Kritika?

Ano, ale je na zamyšlení, jestli kritika dokáže tyto věci vypozorovat, popsat, upozornit na ně a opravdu je zkritizovat. Otevírá se  tím otázka, kdo je oprávněn kritizovat. Nejvhodnější se může zdát odborná kritika, ale když ji dělají samotní profesionálové daného oboru, také to není dobré.

Anna Sedláková