Mediální veletoče v kauze Vítkov

Kauza Vítkov se včera dostala do finální fáze vynesením rozsudku nad čtyřmi žháři. Komentář zamýšlející se nad rolí médií v tomto případu.

Martin KrepindlEva Charvátová

Jaromír Lukeš, David Vaculík, Ivo Müller, Václav Cojocaru. Čtyři jména, která na nás zírala a jistě ještě dlouho budou, ať už ze stánků, televize či chladného monitoru. Čtyři muži, kteří se postarali o mediálně nejpropíranější případ v Česku za poslední rok a půl. Čtyři žháři, kteří včera dostali výjimečné tresty za spáchání rasově motivovaného zločinu.

Když jsem se babičky jako malý po přečtení nějakého článku ptal, jestli je uvedené sdělení pravdivé, řekla mi: „Je to v novinách, tak to musí být pravda.“  Najednou bylo vše jasnější. Jakmile je něco na papíře napsáno tiskařskou černí, nemá smysl jakkoliv pochybovat. Alespoň někde je útulné a hřejivé místo objektivních informací bez nutnosti verifikace a možnosti falzifikace.

Síla médií je zkrátka neoddiskutovatelná a mnoha lidmi ještě stále podceňovaná. Nezachytit se do jejích sítí bývá úkolem takřka nemožným. Ať už chceme, nebo ne – média do značné míry formují naše názory a pohled na realitu. Vše by bylo bez nejmenších výhrad, kdyby zprostředkovatelé informací vařili podle babiččina receptu nezpochybnitelné pravdy a objektivnosti.

Nejdříve se psalo o tříleté Natálii, které mladíci způsobili popáleniny tří čtvrtin těla a která musela prožít nesnesitelná muka. Poté byla v hledáčku médií spojitost s neonacismem podpořená výslechy aktérů. A nakonec, těsně před vynesením verdiktu, se vše obrátilo proti romské rodině, jež si dovolila utéct z hořícího domu. Velice primitivně nastavená geneze případu zkrátka ukazuje, že média v tomto případu už ani tolik neformují názory, spíše se jim podřizují a odborně, čtivě je zpracovávají.

Těsně před rozsudkem se mezi lidmi začala šířit teze, že vítkovští žháři jsou spíše banda trošku zmatených kluků, kteří to jednou přehnali a pod nátlakem udělali politováníhodný čin. Do toho přišla nesmyslná analogie s romským mužem, který zabil svoji dvouměsíční dceru a soud mu vyměřil „jen“ čtrnáct let žaláře.

Na výslechy, kde se žháři chlubili vyvedeným činem a plácali se po zádech bez známky lítosti, se zapomenulo. Stejně tak na spojitost s neonacismem. Do popředí se dostaly výpovědi obžalovaných a jejich obhájci. A „advokáti, kteří rozsudek považují za neadekvátní.“

Jako by se v médiích přestal stírat rozdíl mezi redaktorem a čtenářem. Oba jsou podle všeho tvorové zapomnětliví a tolerantní.

Martin Krepindl