Matkou ve dvaceti? Děkuji nechci

Většinu svého života jsem zastávala názor, že se nevdám a děti mít nebudu. Čím jsem starší, tím víc se můj pohled mění, a říkám si, že mít jednou rodinu by bylo docela hezké. I když být matkou je dřina, jak jsem stihla zjistit i za jedno odpoledne.

Rozhodla jsem se zúčastnit akce pro pacienty s nemocí motýlích křídel a jejich příbuzné. Kamarádka dělá dobrovolnici v Debře, občanském sdružení, které s takto nemocnými pracuje. Jen pro informaci, nemoc motýlích křídel je vzácné onemocnění kůže, kvůli kterému jsou pacienti mnohem náchylnější k poranění. Výstupem z téhle akce pro mě měl být zcela seriózní zpravodajský článek.  Věci se ale vyvinuly trochu jinak.

Součástí odpoledního programu pro děti byla návštěva zoologické zahrady. Svou účast jsem přislíbila po krátkém váhání. A zároveň jsem se i nabídla, zjevně pod vlivem zdánlivého nedostatku dětské společnosti v mém životě, že dám pozor na Marečka, asi čtyřletý živelný zázrak, mladšího sourozence jedné z pacientek. Nikdy jsem nebyla ten typ, který by při pohledu na dítě zjihle žvatlal, i když čím jsem starší, tím víc k tomu mám sklony. Ale i přesto, nebo právě proto, jsem se cítila k hlídání dítěte dostatečně způsobilá. 

Celé dobrodružství začalo už čekáním na tramvaj. Protože jsme s sebou měli několik kočárků, museli jsme vyčkat, až přijede tramvaj nízkopodlažní, a nechat si tedy několik běžných tramvají ujet. Klučina byl k neudržení a v nestřežených chvílích, pokud zrovna s napětím neočekával příjezd dopravního prostředku, lezl po stráni s klackem v ruce. Jak jsem se od něj později dozvěděla, ten klacek měl být znakem jeho vůdcovství. „Jedině ten, kdo má klacek, je šéf,“ sdělil mi později a mně nezbývalo, než mu to životní moudro s úsměvem odkývat. Za malé vítězství jsem považovala už fakt, že se při nastupování do tramvaje nechal poměrně ochotně chytit za ruku.

Po příchodu do ZOO pro mě začal stopovací běh. Hledat neustále stvoření v červeném svetru s modrým batůžkem na zádech není legrace, zvlášť když vám nesahá ani do pasu. Pokud zrovna nezávodil v běhu, lezl kamkoliv mimo cestu. Často z toho důvodu, aby mohl někde utrhnout pampelišku nebo obdobnou kytku. Je fakt, že květiny, a v takové frekvenci, jsem od nikoho už dlouho nedostala. Natožpak od muže, který při kreslení dokáže odlišit jednu červenou pastelku od druhé s rezolutním prohlášením, že tu druhou nechce, protože je to jiná červená. Možná se mají budoucí generace žen na co těšit. Ne každý muž vám taky dnes se samozřejmostí řekne, že kytky přece patří do vlasů.

Nicméně moje okouzlení Marečkovou osobností brzy vystřídala únava z toho, jak jsem musela být neustále ve střehu. Na pověstné neunavitelnosti dětí je rozhodně velký kus pravdy. Nevím, kde se v nich tolik energie bere, ale vydrží oběhnout několikanásobnou vzdálenost mnohem vyšším tempem než vy, a pořád nezpomalují a nezpomalují. Rozhodla jsem se to přijmout jako výzvu, a vytrvat. Naštěstí i Usain Bolt, se kterým by se Mareček snad i mohl měřit, se někdy unaví. Po cestě nazpátek jsem ho kousek nesla na zádech, a zatímco jsem se snažila nenechat se jeho intenzivním sevřením krku uškrtit, připadala jsem si ve svém ponču jako indiánská babička. Nebo indiánská matka, když už nic. Brzy ho to nošení naštěstí přestalo bavit.

Tomu malému rekordmanovi se podařilo za celou cestu napříč ZOO asi sedmkrát spadnout. Vduchu jsem si říkala, jaké je štěstí, že nekřičí, ale zvedne se a utíká dál. Když jsme ale poté na pánských záchodech umývali špinavé a odřené ruce, rozbrečel se. Nemělo smysl vysvětlovat mu, že když ho to doteď nebolelo, prostě to bolet nemůže, protože to nemá logiku.

Naštěstí se v ten moment, zjevně hnána svým mateřským instinktem, nebo spíše křikem dítěte, objevila ve dveřích jeho maminka. Bylo jí jasné, že je unavený, a proto brečí. Já se mezitím s úlevou pro jistotu vypařila.

Uvědomila jsem si, že být matkou není pouze radost, ale často taky těžká práce. Tímto vzdávám hold všem matkám na plný úvazek, a přeji jim hodně sil. Mně jich po jednom odpoledni mnoho nezbylo.

Tereza Novotná