Malované odpoledne bojuje proti betonové šedi

Šedovlasá babička si vykračuje po náměstí Svobody a najednou se zastaví před hradbou, která vypadá jako namalovaná. Ale vždyť ona je malovaná!

Pomalu zvedne štětec, ztuhle ho namočí do barvy a přidá svou trošku do mlýna v podobě malého sluníčka na jedné z krabic.

Oblouk papírových krabic nejspíš kopíruje půdorys vedle stojící kašny. Pálící slunce protahuje jeho stín až k jejím kovovým roštům nesoucím slova slavných moravských básníků. I kdyby na ně hradby svým stínem dosáhly, vláhy by se nedočkaly. Kašna se ještě nevzbudila z dlouhé zimy a neroztančila svými tryskami vodní ohňostroje.

Ani tak ale hradby nemusí tesknit. Na jejich zdech se prohání jelen, rostou na nich stromy i houby, kvetou květiny, ke kterým se pomalu tulí berušky. Prochází se po nich portréty kolemjdoucích i vymyšlené postavičky. Kdyby takhle vypadaly všechny domy v Brně, byla by to krása. Nebo spíše kýč?

„Bylo by super malovat si takhle i doma,“ říká s úsměvem a těžkou vrstvou barvy na tvářích chlapeček, který pobíhá od krabice ke krabici s tlustým štětcem a nejvýš, kam mu ruka dosáhne, maluje velké modré plochy. Při lehkém podřepu a snížení se do jeho výšky to vypadá, jako by nebe pokračovalo až na vršky hradeb. Možná je to záměr, možná má tento klučík prostě rád modrou barvu.

Opodál stojí mladík. Nohy má pevně zaklesnuté do barevné krabice. Jako strom rostoucí v květináči hrdě sleduje okolí. Strouhá své větve na strunách španělky a zpívá pro všechny kolem. „Nebe se ptám, kde najít slunce, které tě nechá zářit,“ nese se jeho hlas kolem krabicové zdi, a doplňuje tak umělecké prostředí. Slunce se do něj neúprosně opírá, a tak není divu, že ho občas přeruší žízeň a nutnost zalít vyschlé kořeny.

Blíží se čtvrtá hodina. Ze všech uliček a ulic začínají přicházet rodiny s dětmi. Zkrášlit městskou kartonovou zeď tak chce stále více malým umělců. A s nimi vlastně i maminek, tatínků a dalších, kteří se snaží zabránit nevyhnutelnému. Totiž tomu, aby jejich ratolesti přišly domů barevnější než komiksové časopisy. A tak se i oni zapojují do kreseb, maleb a s prominutím čmáranic. Jeden tatínek dokonce vytrhává štětec svému synkovi a vylepšuje jeho obrázek, který by se dal s trochou představivosti nazvat autíčkem. „Tady ještě doděláme dveře a taky řidiče. Bude to perfektní,“ říká soustředěně při prvních tazích štětcem.

Sluníčko přilákalo na lavičky na náměstí také starší generace. Babičky a dědečkové mžourající do paprsků

vesele pokukují po svých vnoučcích, hádají se, kdo nakreslil hezčí obrázek, kdo je víc od barev nebo co by tam nakreslili oni, jen kdyby byli mladší. Jedna asi sedmdesátiletá dáma s obřím batohem, kšiltem a slunečními brýlemi při přechodu náměstím dokonce neváhá vzít štětec do ruky. Pomalu se ohne k barvám a ztěžka udělá pár tahů. Když ji pak povzbuzuje jeden z organizátorů, aby pokračovala, hrdě prohlásí: „Já už jsem vám svojí troškou do mlýna pomohla. Dneska už mám odkresleno.“

Happening se poklidně chýlí ke svému konci. Má jen jednoho nepřítele, který se neustále snaží narušit kompozici schodků, zdí, barikád a kaskád z krabic. Vítr. Všem okolo čechrá vlasy, dívkám zvedá sukně a chladí sluncem rozehřáté dlažební kostky. Když se ale pořádně opře do krabic, rozboří i tu nejvyšší zeď. Jedna krabice vyráží na výlet do nedalekého kolejiště. Se zvukem tramvajového zvonku jako na výstřel vybíhá jeden organizátor: „Tak pojď, ty mrcho,“ říká si spíš sám pro sebe. Jako trest jí vyměří okamžité rozložení na dvě kartonové desky.

Stále více a více dětí zaplňuje prostor hradeb. Z happeningu se postupně stává dětské odpoledne. Z organizátorů, tak odhodlaných projevit nesouhlas s moderní zástavbou ničící staré budovy, se stávají opatrovatelé, náhradní rodiče a občas i krotitelé divé zvěře. Přestavují vysoké bariéry na přízemní zídky, aby všechny děti mohly malovat. „Nestříkej na mě tu barvu! Pojď, tady na té krabici uděláme stromu zelenou korunu,“ říká maminka svému malému raubíři. Kromě štětců a vodovek dostávají děti další mocnou zbraň – křídy. Některé si je jen nastrkají do kapes tak, aby to maminka neviděla, jiné je pevně sevřou v ruce a spěchají k rodičům. K modré, žluté a červené se tak na jejich kalhoty přidává ještě bílá.

Náměstí pomalu zakrývá stín z těžkých šedých mraků, které se zvolna přesouvají po obloze. Zájemců o malování ubývá, děti se raději věnují honění holubů. Stále častěji zní nárazy krabic o zem, protože vítr sílí a nemilosrdně boří ne moc pevné hradby. I organizátoři postupně odcházejí domů. Ještě před tím ale rozkládají jednu krabici po druhé. Jelen tak končí na okně, strom na autě a všichni společně slepení páskou na jedné hromadě. Zítra už po celém odpoledni zbude jen několik barevných skvrn na dlažbě. Tedy pokud je do té doby nesmyje déšť.

video z happeningu zde (autorky videa: Šárka Vostrejžová, Daniela Vajbarová)

Šárka Vostrejžová