Zdravotníci vyzývají lidi, kteří prodělali Covid-19, aby přišli darovat plazmu. Plazma pomůže ostatním pacientům s těžkým průběhem nemoci. V zdravotnických zařízeních jí je stále nedostatek.
Brno - Sedím v poloprázdné tramvaji a dívám se ven z okna. Pociťuji strach a napětí. Přitom bych mohl být ve skvělé náladě, před chvílí jsem skončil ranní směnu na brigádě. Jenže mi je dost úzko z cíle mojí dnešní cesty. Jedu totiž darovat plazmu do jednoho z brněnských center.
Nedávno jsem prodělal tu tak obávanou nemoc Covid-19. Už dávno mi utkvělo v paměti, že jsem četl mnohé články, ve kterých zdravotníci prosili lidi, co právě dostonali s touto chorobou, aby přišli darovat plazmu. Lékaři ji totiž následně mohou použít na léčbu vážně nemocných pacientů a stále jí dle posledních vyjádření mají nedostatek. Vypadá to tedy ode mě všechno velmi šlechetně. Musím se však přiznat, že jsem se odvážil jen na popud přítelkyně, která na tuto proceduru chodí pravidelně. Sám od sebe bych se neodhodlal asi nikdy.
Prožil jsem si toho za svůj život s doktory už opravdu požehnaně. I proto bytostně nenávidím cokoliv, co jen trochu souvisí s krví nebo injekčními stříkačkami. Teď ale stojím u vstupu do odběrového centra a vážně přemýšlím, jestli mám vzít za kliku a vejít dovnitř anebo co nejrychleji odsud utéct.
Nakonec zvítězí první varianta. Hned po vstupu se na mě usmívá mladá recepční. „Dobrý den, jsem objednaný na třetí hodinu, tak jsem tu,“ vykoktám ze sebe. Usměvavá blondýnka si mě zapíše do systému a pošle mě do prvního patra. Tam si mě prý za chvíli někdo vyzvedne. Usedám v prázdné čekárně a připadám si jako v tom nejhorším snu. Na stěnách jsou vylepené plakáty, které mě mají motivovat k dalším návštěvám. Když ale vidím jehly a zkumavky s krví, které jsou na nich vyobrazené, radši se dívám do země a počítám dlažební kostky. Než si pro mě přijde sestřička, spočítám, že jich je šestatřicet.
Energická žena mě hned žene do ordinace. „Všechny potřebné údaje jste doufám už vyplnil přes internet,“ burácí na celou místnost. Přitakám a všímám si, že má na cedulce napsané jméno Markéta. Takže dneska jsem na popravě u Markéty, pomyslím si a usedám do připraveného křesla. Jen tak rychle mrknu na ostatní, kteří už proceduru podstupují a udělá se mi zle. Už teď se nenávidím, kam jsem to vlezl.
Sestřička Markéta nejspíš poznala, jak se cítím. „Měla jsem tu ráno člověka, co si myslel, že to bude trvat pět minut a bude moct jít domů. A pak mi tu omdlel,“ snaží se mě přivést na radostnější myšlenky. Já ale zrovna v duchu provádím sázky na to, kolikrát budou muset křísit mě.
Vše už je připravené, jehlu mám zavedenou v žíle a v ruce míček, který mám po celou dobu mačkat, aby krev lépe proudila. Ten zpropadený míček mi byl čert dlužný. Během necelé půlhodiny, kdy jsem ležel napíchnutý, mi pětkrát spadl a odhopsal. Když mi ho šla sestřička naposledy vracet, prohlížela si mě ve stylu, jestli náhodou nejsem nějak postižený.
Celý proces darování plazmy utekl neskutečně rychle. Nevím, jestli jsem napůl omdlel, ale téměř nic si z celého odebíraní plazmy nepamatuji. Podepsal jsem následně ještě nějaké papíry. Ani moc nevím, co v nich bylo a snad i bez rozloučení jsem utíkal ven. Co kdyby po mně náhodou chtěli ještě něco dalšího.
Za dva dny jsem dostal výsledky. Přišel mi i dost detailní rozbor mého zdravotního stavu. Jsem na tom docela dobře. A ještě jsem se dozvěděl, že mám krevní skupinu AB, která je dost vzácná. To bych asi měl vědět už z dřívějška, ale aspoň že to vím teď. Ode dne, kdy jsem byl darovat plazmu, si připadám jako hrdina. Každého na ulici bych nejraději zastavil a přesvědčil, aby se k tomu odhodlal taky. Vždyť na tom není vůbec nic hrozného, není se čeho bát. Tedy až do té chvíle, kdy stojíte před odběrním centrem.
(Autor: Jakub Tručka)
