Majáles je akcí pro vytrvalé

Opravdu si myslíte, že Majáles je jen pařbou několika tisícovek studentů, kteří se buď flákají u stánků s pivem nebo pogují pod pódiem? Omyl. Zúčastnit se Majálesu je náročnější než vylézt na Mount Everest.

Před každým výkonem je třeba se dostatečně posilnit. Již několik dní předem se na facebooku rozmnožily pozvánky na předmajálesové warm-up party (po právnicku, medicku, ajťácku), které se vzhledem k tomu, že Majáles začínal po poledni, většinou kryly s obědem. To znamená, že nejeden student v pátek obědval pivo. Studenti připraveni podat ty nejlepší výkony pak vyrazili na konečnou zastávku šaliny číslo dvanáct, na Komárov. Ve stejnou chvíli měly stejný nápad i desítky dalších lidí, takže se dostáváme k prvnímu náročnému výkonu tohoto dne - stání na jedné noze, a to ještě ne svojí, v nacpané šalině.
Pro rozhýbání ztuhlých končetin po vystoupení ze šaliny je ideální běh přes celý areál ke stagi, na které mezitím začala hrát první kapela. Zatímco se studenti rozeskákávají na UDG, z mikrofonu se line zpěv Petra Vrzáka: „Trochu se rozpršelo a déšť má zvláštní moc, zmizelo město, je noc…“ Město nezmizelo, je bílý den, ale opravdu se během chvilky stáhla nad Komárov mračna, zvedl se vítr a na zpocená temena účastníků dopadly první kapky deště. Po chvíli bylo z několika kapek vytrvalý deštík, který ty méně zapomnětlivé donutil obléct se do pláštěnek. Ostatní měli smůlu a schovávali se, jak se dalo.
Bohudík stánky s pivem patřily mezi ty zakryté. Mnoho z účastníků se tak rozhodlo schovat právě sem, a aby nevypadli z rytmu, dali si pivní štafetu. Něžná polovina studentstva zamířila pod trochu jiný druh stánků na fashion market. Trička, náušnice, brože, sponky, čelenky a dalších milion serepetiček donutil dámy vyprázdnit své už tak prázdné studentské peněženky a místo večeře u stánku se těšit s prázdným žaludkem z nového suvenýru. Největší bitka se strhla u stánku s Majálesovými tričky, kde se zjevila krabice plná oblečení s nápisem „Vše za 50“. Do nakupovací mánie se zapojili i chlapi. Hlava nehlava se bili o jednotlivé kousky. Kdo ulovil nějaké zajímavé tričko, byl pak vytlačen ostatními pryč od stánku, a to tak daleko, že už ani nemusel platit a mohl rovnou odejít.
To už se ale na pódium G2 stage nahrnula kapela Sto zvířat. Pokud by někomu nestačil tanec a poskakování na ska rytmy, mohl se bavit pinkáním nafouklého kondomu, případně bitkou s okolo stojícími o to, kdo si do něj pinkne.
Program Majálesu byl nabitý a většina účastníků přebíhala mezi hlavní T-music stagí a G2 stagí, která byla jen kousek vedle. S postupující hodinou přibývalo i lidí a z kultivovaného davu se stala hýbající se masa, která vás při troše štěstí vyplivla tam, kde jste chtěli. Najít se se známými byl kolikrát nadlidský úkol. Pokusy typu „potkáme se u červeného Gambrinus stanu“ byly většinou bez šance, protože jich po areálu bylo asi deset. Jako nejlepší meeting point se nakonec ukázaly ToiToi budky. „Kde jste?“ „U záchodků, žluté toiky do elka, třetí budka zleva“ stačilo říct do telefonu a za pár minut jste se našli.
Na pódiích se vystřídalo množství známých českých kapel, které vždy donutily každého unaveného pařmena znovu se postavit na nohy a znovu jít skákat do davu a vyřvávat si hlasivky za zpěvu známých textů. Pokud by ani tento maraton někoho neudolal, mohl se dorazit na zápasnické sumo žíněnce, kde zejména slečny bojující proti sobě sklízely úspěch u přihlížejících mužů.
Kolem půlnoci se průchod areálem stal slalomem mezi opilými a posedávajícími lidmi. Návštěvníci mohli plavat v záplavě plastových kelímků od piva, které se válely všude na zemi. Při odchodu z areálu si mohli zahrát hru „Uteč svému policistovi“. Spočívala v tom dostat se na druhou stranu silnice, kde zrovna nebyl přechod, aniž by vás přitom chytil jeden z mnoha přihlížejících policistů, a nacpat se do expresních autobusů vypravených jako posila pro řádové linky rozjezdů. Pokud se vám to povedlo, za odměnu jste se za pár minut dostali na nádraží. Horší bylo nacpat se do neexpresních rozjezdů, kde kromě majálesových oslavujících byli i „obyčejní“ lidé. Narvané autobusy však měly své výhody. Nemuseli jste se držet, nebylo totiž kam spadnout, a nebylo potřeba vlastního alkoholu na cestu, protože lidé s kelímky piva nebo lahvemi vodky vám ochotně nalili pití nejenom do krku, ale i za krk.
Po takovém výkonu by si každý z přeživších studentů zasloužil metál. Skutečné ocenění dostal však jen král a Miss Majálesu, které jsem neviděla, jelikož se slečna přede mnou rozhodla vylézt svému kamarádovi na krk, a tak místo krále a nejhezčí majálesové slečny jsem viděla jen její zadek v květovaných kraťasích. Jako majálesové hrdiny si ale dovoluji vyhlásit všechny, kteří se po návratu domů vrátili se stejným počtem zubů, se všemi věcmi a po vlastních nohou. Bylo to těžší, než jsem čekala.

Před každým výkonem je třeba se dostatečně posilnit. Již několik dní předem se na facebooku rozmnožily pozvánky na předmajálesové warm-up party (po právnicku, medicku, ajťácku), které se vzhledem k tomu, že Majáles začínal po poledni, většinou kryly s obědem. To znamená, že nejeden student v pátek obědval pivo. Studenti připraveni podat ty nejlepší výkony pak vyrazili na konečnou zastávku šaliny číslo dvanáct, na Komárov. Ve stejnou chvíli měly stejný nápad i desítky dalších lidí, takže se dostáváme k prvnímu náročnému výkonu tohoto dne - stání na jedné noze, a to ještě ne svojí, v nacpané šalině.

Pro rozhýbání ztuhlých končetin po vystoupení ze šaliny je ideální běh přes celý areál ke stagi, na které mezitím začala hrát první kapela. Zatímco se studenti rozeskákávají na UDG, z mikrofonu se line zpěv Petra Vrzáka: „Trochu se rozpršelo a déšť má zvláštní moc, zmizelo město, je noc…“ Město nezmizelo, je bílý den, ale opravdu se během chvilky stáhla nad Komárov mračna, zvedl se vítr a na zpocená temena účastníků dopadly první kapky deště. Po chvíli bylo z několika kapek vytrvalý deštík, který ty méně zapomnětlivé donutil obléct se do pláštěnek. Ostatní měli smůlu a schovávali se, jak se dalo.

Bohudík stánky s pivem patřily mezi ty zakryté. Mnoho z účastníků se tak rozhodlo schovat právě sem, a aby nevypadli z rytmu, dali si pivní štafetu. Něžná polovina studentstva zamířila pod trochu jiný druh stánků na fashion market. Trička, náušnice, brože, sponky, čelenky a dalších milion serepetiček donutil dámy vyprázdnit své už tak prázdné studentské peněženky a místo večeře u stánku se těšit s prázdným žaludkem z nového suvenýru. Největší bitka se strhla u stánku s Majálesovými tričky, kde se zjevila krabice plná oblečení s nápisem „Vše za 50“. Do nakupovací mánie se zapojili i chlapi. Hlava nehlava se bili o jednotlivé kousky. Kdo ulovil nějaké zajímavé tričko, byl pak vytlačen ostatními pryč od stánku, a to tak daleko, že už ani nemusel platit a mohl rovnou odejít.

To už se ale na pódium G2 stage nahrnula kapela Sto zvířat. Pokud by někomu nestačil tanec a poskakování na ska rytmy, mohl se bavit pinkáním nafouklého kondomu, případně bitkou s okolo stojícími o to, kdo si do něj pinkne.

Program Majálesu byl nabitý a většina účastníků přebíhala mezi hlavní T-music stagí a G2 stagí, která byla jen kousek vedle. S postupující hodinou přibývalo i lidí a z kultivovaného davu se stala hýbající se masa, která vás při troše štěstí vyplivla tam, kde jste chtěli. Najít se se známými byl kolikrát nadlidský úkol. Pokusy typu „potkáme se u červeného Gambrinus stanu“ byly většinou bez šance, protože jich po areálu bylo asi deset. Jako nejlepší meeting point se nakonec ukázaly ToiToi budky. „Kde jste?“ „U záchodků, žluté toiky do elka, třetí budka zleva“ stačilo říct do telefonu a za pár minut jste se našli.

Na pódiích se vystřídalo množství známých českých kapel, které vždy donutily každého unaveného pařmena znovu se postavit na nohy a znovu jít skákat do davu a vyřvávat si hlasivky za zpěvu známých textů. Pokud by ani tento maraton někoho neudolal, mohl se dorazit na zápasnické sumo žíněnce, kde zejména slečny bojující proti sobě sklízely úspěch u přihlížejících mužů.

Kolem půlnoci se průchod areálem stal slalomem mezi opilými a posedávajícími lidmi. Návštěvníci mohli plavat v záplavě plastových kelímků od piva, které se válely všude na zemi. Při odchodu z areálu si mohli zahrát hru „Uteč svému policistovi“. Spočívala v tom dostat se na druhou stranu silnice, kde zrovna nebyl přechod, aniž by vás přitom chytil jeden z mnoha přihlížejících policistů, a nacpat se do expresních autobusů vypravených jako posila pro řádové linky rozjezdů. Pokud se vám to povedlo, za odměnu jste se za pár minut dostali na nádraží. Horší bylo nacpat se do neexpresních rozjezdů, kde kromě majálesových oslavujících byli i „obyčejní“ lidé. Narvané autobusy však měly své výhody. Nemuseli jste se držet, nebylo totiž kam spadnout, a nebylo potřeba vlastního alkoholu na cestu, protože lidé s kelímky piva nebo lahvemi vodky vám ochotně nalili pití nejenom do krku, ale i za krk.

Po takovém výkonu by si každý z přeživších studentů zasloužil metál. Skutečné ocenění dostal však jen král a Miss Majálesu, které jsem neviděla, jelikož se slečna přede mnou rozhodla vylézt svému kamarádovi na krk, a tak místo krále a nejhezčí majálesové slečny jsem viděla jen její zadek v květovaných kraťasích. Jako majálesové hrdiny si ale dovoluji vyhlásit všechny, kteří se po návratu domů vrátili se stejným počtem zubů, se všemi věcmi a po vlastních nohou. Bylo to těžší, než jsem čekala.

Autor: Petra Andrýsková