Natáhnout, zamířit, vystřelit a nesedřít si přitom kůži. Po letech si jedu lukostřelbu osvěžit se svými známými ze skautu. Zatímco dříve byly luky k vidění převážně v pohádkách, dnes jsou vcelku běžnou zbraní.
Za sychravého počasí vyjíždíme po asfaltové silnici k vranovické vodárně. Odtud už jen kousek popojet zablácenou cestou mezi poli a jsme u cíle. „Je to výborné místo, široko daleko nikdo, takže nehrozí nebezpečí, že by se někdo mohl připlést do cesty,“ říká k výběru lokality Jaroslav Korčák, můj dnešní průvodce světem lukostřelby. Velký stoh slámy je dnešní cvičný terč. „Do stlačené a svázané slámy se dobře střílí, nehrozí poškození šípů a dají se snadno vytáhnout,“ vysvětluje Korčák.
Poprvé jsem z luku střílel před deseti lety na skautském táboře. Od té doby jsem to sice párktát zkusil, ale střelecky jsem zakrněl a připadám si jako na začátku – mírně nervózní z toho, co tenhle zvláštně zohýbaný kus dřeva dokáže a jak se s ním vůbec zachází. „K luku musíš stát bokem směrem k terči a levou nohou více dopředu. Do levé ruky chyť luk, pravou budeš natahovat a střílet. Neboj se natáhnout až k oku a sledovat dráhu šípu skrz něj samotný, jinak se ti nepodaří zamířit,“ radí mi Korčák. Když si to všechno v hlavě promítnu, zdá se mi, že se to všechno ani nedá dělat dohromady.
Ani jedna trefa
Založím šíp do luku, postavím se podle instrukcí a napnu tětivu. První výstřel není žádná sláva. K papírovému terči formátu A6 na stohu jsem se přiliš nepřiblížil, ale odlet šípu z luku bych prozatím bral za úspěch. „Je vidět, že jsi už hodně dlouho nestřílel. Zkus lépe zamířit,“ popichuje mě Korčák. Tentokrát natahuji tětivu přímo k oku pro lepší míření a znovu střílím do slámy. Terč zcela bez námahy vzdoruje mým snahám o to strefit jej, jako by se spolčil se šípy, které mě schválně provokují.
Salva devíti šípů je pryč, jdeme je vytáhnout. Jestli se něco zadařilo, tak umístit je kolem stohu do tvaru připomínajícího bramboru. Žádný se ale ke středu cíle nepřiblížil tak, aby to vůbec stálo za zmínku.Po několika salvách mi připadá napínání luku horší než tahání pytlů brambor. „To se ti jen zdá, vždyť to je luk silný dvacet pět liber, takže to je jak zvedat třináct kilo,“ chlácholí mě Korčák. Nechce se mi tomu věřit, určitě si ze mě utahuje. Asi je to ale o zvyku.
Jede se dál. Vypouštění střel střídá jejich vytahování ze stohu. Postupem času se mi daří blížit se k terčíku, až nakonec zůstávají dvě střely jen těsně vedle mnou zamýšleného cíle.
„Ještě jsem ti neřekl, že luk mírně zanáší doleva a nahoru,“ prozrazuje jen tak mimochodem dost podstatné tajemství Korčák. Přemýšlím, zda by po hodině střílení bez této informace nestálo za pokus jednou střelou obšťastnit i jeho. Raději ale tomuto pokušení odolám.
Zbraň mi do ruky nepatří
Od natahování tětivy pomalu přestáván cítím prsty pravé ruky. Ty na levé jsou zase zarudlé od vypouštěných letek šípů, které nad nimi prolétávaly. „Dnes to můžeme ukončit. Já střílívám až do puchýřů, ale ty seš ještě máčka,“ hodnotí můj dnešní výkon Korčák. I kdyř si myslím, že jsem si vedl obstojně, hádat se nebudu.
„Nechceš si ještě zaházet vrhacím nožem? Měl jsem tři, z toho dva už jsou ztracené ve stohu. Přinejhorším k nim přidáš i ten třetí,“ překvapivě rozšiřuje nabídku zkoušení zbraní Korčák. Předvádí mi, jak na to. Ani jeden jeho hod se nezabodne do udusané slámy, takže pochybuju, že bych snad já slavil úspěch. Beru nůž do ruky, má ostrou špičku, ale trochu tupé strany.
Napřahuji se a vrhám. Nůž se zabodnul! Ovšem neplánovaně šest metrů nad zemí na nepřístupné místo. „To se ti teda povedlo moc pěkně,“ prohlašuje ironicky Korčák. Můžu jenom souhlasit, teď už ztratil i poslední nůž. Sbíráme věci a jdeme domů. Je vidět, že zbraně mi do ruky nepatří.
Michal Rapco
Více si přečíst na www.munimedia.cz.
