Lodičky napospas osudu

Chvátám takhle po brněnské "Čáře" a najednou lodičky. Jen tak si stojí na zákazu stání. V botách se moc nevyznám, volám proto krátkoleté kamarádce Věře, která mi ale vůbec nevěří. Prý není padlá na hlavu. Lodičky se na ulicích neválí, ty se nosí! Ještěže tu Věru mám.

Věře nevěrné Věře nenápadně usedám na nedalekou lavičku. Přece musí někomu patřit. Určitě je tu dotyčná nechala schválně, jen si na chvilku odskočila a hned se vrátí. Naboso se poskakuje nejlíp, no ne? Anebo jen na něco čekají? Na co? No, na mě určitě ne – z toho období jsem už dávno vyrostl! To spíš na Godota. Čapek by taky věděl, ve šlépějích má jasno.

Blíž nepůjdu. Jakmile bych se sehnul, určitě by poskočily dál. A zas a znova. Až v Bystrci by mě zastavil utřinos s čepicí I srdce NY a teniskách od pana Adidase (v botách se fakt nevyznám): Skrytá kamera, kámo!

Že by si Američané znova spletli tak blízké země jako je Česko a Čečensko a takhle se nám mstí? Rozhazují boty a okukují, co jsme zač, co s nimi uděláme? Anebo hůř, neměl nakonec Orwell s vaporizací pravdu?

A proč to trápí jenom mě? Proč ostatní jen zasmušile prochází a ničeho si nevšímají? Nechávají lodičky spolu s jejich přednostmi – ladné křivky, blahosklonná modř – i zadnostmi – podpatek jako lidská noha bez kolene – napospas osudu. To už jim nic nepřijde zvláštní? Anebo vidím lodičky jen já? Třeba jsem vyvolený, anebo spíš hlupák.

„Jé, vy mi je hlídáte? To jste nemusel. Jen jsem si na chvilku odskočila něco koupit. Naboso se poskakuje nejlíp, no ne?“ usmála se sličná plavovláska. Jmenuje se Kristýna, pro přátele Krista, pro mě Kristion. Už tři roku spolu randíme.

Občas se vyplácí na chvíli zvolnit, zastavit, všímat si detailů a nevšednosti. Dívat se a usmát, nejenom počítat dlažební kostky a poslouchat nevěrné Věry. Občas si naboso poskočit.