Skupinka vzájemně si cizích lidí se začíná před šestou shlukovat v zádveří tělocvičny pod bílým Špilberkem. Je středa večer. Oči tázavě létají z jedné osoby na druhou. Jdou taky na jazzdance?
Jeden krok dvacetkrat jinakFoto: Zuzana Lebdušková
Tiché koulení očí musím přerušit, abych se dozvěděla, proč si právě ta či ona vybrala tento druh tance. Drobnou a sympatickou Slovenku si pamatuji z přednášek. Vybírám si ji za první oběť dotěrného zvídání. „Tanec jsem si zvolila, protože tancuji už od malička,“ vysvětluje Lenka Lukáčová. Dříve dělala street dance, ale už ho měla dost a chce zkusit něco nového. Zatím neví, co ji následující semestr každou středu čeká. Přesouváme se do šatny. Všude se rozléhá dívčí hlas, ale v kurzech jazzdance se využije i pánská šatna. Dvacetiletý student filosofie Jaroslav Tylich se svěřuje, že miluje tanec. Když má chuť, chodí tancovat třeba na plesy. Chtěl chodit na hip hop, ale nakonec si vybral právě jazzdance. Černovlasý Tylich si jde suverénně pro klíče a mizí za dveřmi. V šatně dam se zatím řeší vhodná obuv. Znalé a zkušené mají na nohou baletní piškoty, jiné zase obouvají botasky, některé jdou jen v ponožkách.
První lekce jazzdance v letošním semestru začíná. Sál s plovoucí podlahou a stěnou pokrytou zrcadly není velký, což může některé uklidnit. Malý prostor totiž evokuje málo pohybu, ale energická lektorka Julie Bienertová Vašků nás v průběhu lekce vyvádí z omylu. A to se zatím jedná jen o lehké rozcvičování. Koordinace pohybů špička, špička, dopředu, zpět, koleno nahoru, pak do strany. Právě jsme si nacvičili základní krok „en croix“, tedy do kříže, jak vysvětluje lektorka. To by nám šlo, ale správně sladit pohyb nohou s nově přidanými pohyby paží nepůsobí moc ladně. Mozek vysílá signály do rukou i do nohou, ale ty nereagují. Zkoušíme další taneční kreace. Sebevědomý a hlavně přirozený vzpřímený postoj, nekoulet vytřeštěnýma očima a šup čtyři kroky dopředu. Jevištní entrée jako z muzikálu Chicago, jen bez podvazků, síťovaných punčoch a jehlových podpatků. Tady frčí tepláky a bavlněná trika. Lehké vlnění boků, piruetka sem, piruetka tam je sestava, kterou zkoušíme po zbytek naší první hodiny.
Kvůli stísněnému prostoru se dělíme na tři skupiny a vzájemně si předvádíme, jak se to zřejmě dělat nemá. V tělocvičně vládne dobrá nálada a smích, taneční čísla odměňujeme upřímným potleskem. Bienertová Vašků nám neustále vštěpuje, že se nemáme s nikým poměřovat a podrážet si sebevědomí. Jak nás na začátku lekce upozornila, je psychicky smířená s tím, že ne každý chce být profesionální tanečník. Radí nám, ať si tančíme intuitivně, co chceme, když zrovna nevíme, kam strčit nohu. Výsledkem je taneční anarchie. Skoro nikdo už si bez názorného příkladu lektorky nepamatuje, v jakém pořadí se má dělat otočka a kdy teatrálně padat na zem. Každá z tanečnic a jeden tanečník kroutí svým tělem v rytmu hudby a lekce jazzdance se mění na individuální taneční kreace.
V závěru hodiny sedíme v kroužku a představujeme sebe i svou dosavadní taneční kariéru. Není těžké si zapamatovat, že tancem nepoznamenaní jsme v celé skupině jen čtyři, zbytek dívek chodil několik let baletit, tančit folklór, břišní tance, funky nebo street dance. Dvacet tanečníků, dvacet různých úrovní pohybových dovedností, dvacet nátur – protřepat a nemíchat. Snad tento koktejl nebude pro některé v jarním semestru smrtelný.
Zuzana Lebdušková
