Laser game: namiř a pal

Laser game je brněnskou novinkou. Se zbraní v ruce máte za úkol postřílet protihráče ve speciálně upravené aréně. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jaký je to pocit.

V osm hodin večer, kdy už tma a zima vyhnala všechen život z ulic, kráčíme Hybešovou ulicí. Tam pod příslibem dobrodružství a akce hledáme dům s číslem čtyřicet šest. Orientační smysl nás táhne do postranní uličky a já děkuji, že je v naší tříčlenné partě alespoň jeden muž. Opuštěně vyhlížející budova připomínající starou výrobní halu je cílem naší cesty. Vystoupáme do třetího patra a váhavě otvíráme dveře s nápisem Laser game Brno.

Závan tepla nás pohladil po duši a pochyby jsou rázem pryč. Vstupujeme do obrovské místnosti s vysokým stropem. S úsměvem nás vítají sportovně vyhlížející mladíci a já začínám přemýšlet, jestli fyzická kondice líného pejskaře v této hře obstojí. Hru máme rezervovanou na osmou hodinu. Zrovna skončila skupinka hráčů před námi a já pozorně sleduji jejich výraz. S trochou nadsázky se dá říct, že jakýkoli výraz se na jejich červených zpocených obličejích naprosto ztratil. „Hmmm, jsi oblečená spíš jako do divadla. Ale aspoň nemáš podpatky,“ rýpe do mě spoluhráč Petr. Pohlédnu na své kozačky a  pohledem mu dávám najevo, že jsem odhodlaná to všem natřít.

Připravujeme se ke hře a organizátor nám ještě upřesňuje instrukce. „Je to velmi fyzicky náročná hra. Hraje se jen patnáct minut, ale bohatě to stačí. Dobrá sportovní obuv je podmínkou. Nejlepší taktika je běhat a běhat,“ vysvětluje. Nasazují nám svítící vesty a rozdělujeme se do týmů. Hrajeme tři na tři. Připojili se k nám samotní organizátoři. Vysvětlili, jak se střílí a že každému týmu svítí vesta jinou barvou. Cílem hry je samozřejmě střílet do protihráčů. Hra začíná.

Elektronická vesta začíná odpočítávat. Three, two, one… Vbíháme do černočerné místnosti, kde neviditelnost umocňuje umělý kouř. Prvních pár sekund jsem jako slepá. V aréně jsou překážky, stěny, okna a různé další předměty. Každá z překážek je ohraničena zářivým světlem, aby byla viditelná. Vše ostatní je černé, včetně nás. Běžím se zbraní v ruce a nevím kam. Kolem vidím svítící vesty, ale nedokážu přemýšlet o tom, do koho mám a do koho nemám střílet. Chrrr, Chrrr, Chrrr… Takový zvuk najednou začne vydávat moje vesta. Kromě toho i vibruje. Na displeji vesty vidím nápis „Hit by Michal“. Zatracenej Michal, kde je? Nikoho nevidím. Nejlepší bude změnit pozici.

Vybíhám a zase: Chrrrr, chrr, chrrr. Vesta mi opět sděluje, že mě někdo střelil. Po každém takovém zásahu vesta na pět vteřin zhasíná. To je šance, jak se neviditelně přemístit a jako krysa někoho střelit do zad. Se zhasnutou vestou vbíhám do terénu. Jsem někomu v patách. Zamířím a pálím. Něčí vesta zhasíná a začne vydávat ten známý zvuk.

„Jeeeee, jeeee, někoho jsem sestřelila,“ jásám. Mé jásání ale není na místě.

„Terko, já jsem s tebou v týmu! Na mě nestřílej!“ volá postřelený.

Mé sebevědomí klesá jako popularita kuchaře Babici. Než se stačím zamyslet, co udělám teď, chroptivý zvuk se ozve zase z mojí vesty. „Koukej se za sebe,“ volá někdo. Kouknu se, ale pozdě. Nikoho nevidím. Dávám se znovu do pohybu. Osnuji plán. Schovám se za překážku a budu čekat, dokud mi někdo sám nevběhne do rány. „Soustřeď se na barvy, střílej jen do zelených,“ říkám si v duchu. A chvilka čekání se vyplatila. Nezkušená protihráčka Verča mi stoupla přímo do rány. Namířím a pálím. Ve stejný okamžik ale namířila a vypálila i Verča. Je to kdo s koho. Strefím se dřív já, nebo ona? „Aaa, je to tam!“ vykřiknu, když zahlédnu blikající vestu protihráčky. Ale jako na potvoru, zase byl někdo za mnou. „Hit by Lukas,“ říká chytrá vesta.

Je čas zamyslet se nad taktikou. Musím se do hry vžít. V hlavě mi šrotuje kombinace hry Tomb Rider a filmu Zachraňte vojína Ryana. Tak na to musím, stejně jako ve filmu. Opět vybíhám z úkrytu, přikrčím se a zbraň držím obouruč připravenou k palbě. Pomalu se plížím, koukám za rohy a hledám oběti. Někdy se do cesty připlete protihráč, kterého pohotově sestřelím, někdy se připlete spoluhráč, kterého pohotově sestřelím taky. Cítím první kapky potu na svém čele a pokračuji v taktice schovej se, vyčkej, střílej. I přesto, že tato taktika asi není úplně ideální, mně a mým kozačkám vyhovuje.

Po patnácti minutách vesta upozorní na konec hry, aréna se rozsvítí a my si jdeme pro vyhodnocení. Značně zpocená pohlédnu na kamarádku Verču, jejíž tvář výrazem i barvou připomíná přezrálé rajče. „Tak tady je vyhodnocení,“ volá jeden z organizátorů a blíží se k nám s listinou. Na prvních třech místech jsou samozřejmě oni. Naše tříčlenná parta obsadila poslední tři místa v pořadí Petr, Verča, já. Moje skóre? Mínus tisíc tři sta bodů. To není zas tak hrozné, ne? Do svého spoluhráče jsem střílela o něco méně než naše protivnice Verča. Pořadí je nám ale úplně ukradené. Jsme všichni do jednoho nadšení a plánujeme další návštěvu hned na příští týden. „Rádi vás tu znovu uvidíme,“ usmívají se organizátoři. Jen jednu věc do příště vylepším. Kozačky zůstanou doma.

Tereza Mrvová

Další autorčina reportáž na vlastní kůži: Špína, vlhko a tma - to nejlepší z geocachingu