Za našich babiček ve výchově dětí platilo pořekadlo „Škoda každé rány, která padne vedle“. Jak je tedy možné, že v dnešní době je dítě tak důležité, že se hovoří až o kultu dítěte?
Brno - Ten, kdo nemá rád děti, je špatný. Ten, kdo se rozhodl, že nechce mít děti, je špatný. Tak takhle nějak teď funguje společnost. Postaveni na podstavec, vše se kolem nich točí, a vše se dělá jen pro jejich dobro. Racionalita jaksi nikde. Pro představu uvedu příklad, kterého jsem byla svědkem. Pískoviště. Děti si hrají, když tu náhle jedno dítě vezme lopatku druhému. Matka bryskně vystartuje a lopatku zabavuje, křičí na druhé dítě, že co si to dovoluje brát lopatičku tady Lojzíčkovi. Opravdu používají termín „lopatička“. To si samozřejmě nenechá druhá matka líbit, tak začíná křičet na tu první, co si to dovoluje zvyšovat hlas na jejího syna. Tak se prosím rozpoutala hádka o lopatičku, že si ten kluk měl vzít vlastní, a ne ji brát tady Lojzíčkovi. To, že ty dvě děti spolu stavěly hrad, už je vedlejší.
Dítě je pro nás prioritou a my se mu ve všem podřídíme. Dalším faktorem je jakýsi všeobecný strach nebo spíš panika. Utíkáme z práce, abychom si potomka vyzvedli, protože co kdyby mi ho někdo po cestě domů unesl. Máme nutkavou potřebu pořád vědět, kde je a co dělá. Co když se mému miláčkovi něco stane? Nebo nedej bože, jak bude sám doma, tak podpálí barák nebo na nás zavolají sociálku, že zanedbáváme péči. Pořád jsme ale ještě v mezích, v Americe by nám hrozil kriminál. Moderní je teď také věci vysvětlovat, pohlavek nebo plácnutí je barbarské. Schválně jsem se zeptala svých vrstevníků, co si o tom myslí. Nikdo z nich žádného pohlavku, který dostal, nikdy nelitoval, protože přesně věděl za co jej dostal, a že si jej zasloužil.
Na sociálních sítích v diskuzích matek se dočtete všechno možné. Většina z nich se přiklání k respektujícímu stylu výchovy. Fyzické tresty považují za špatné, ale teď cituji „zase vocaď, pocaď“. „Myslím si, že dítě by určitě mělo mít nějaké hranice, ale rozhodně nejsem zastáncem fyzických trestů. Jsem jedna z tolerantnějších matek. Pokud to porovnám se svou sestrou, myslím si, že dítě by mělo respektovat své rodiče, stejně jako já respektuji ji. V jejím věku zkouší vše, ale spíš než zakazovat se snažím vysvětlovat. Kdy něco provede důrazně ji vysvětlím, že se to nedělá, a že je to špatné. Násilím se nic neřeší, akorát dětem ukážeme, že se to smí, a navíc, když to dělá rodič, proč by to oni nemohli udělat taky. Zastávám pravidlo, nedělej nic, co nechceš, aby dělalo tvé dítě,“ uvedla Renáta Radová, maminka devatenáctiměsíční Lilien.
Ovšem, abychom jen nekritizovali. Dát dětem vlastní autonomii, práva a respekt, uznat, že mají vlastní názory a dokáží přijmou kritiku, považuji za důležité, protože tento druh výchovy produkuje budoucí dospělé se zdravým sebevědomím. Platí tedy pravidlo jak si ho vychováte, takové v dospělosti bude. Přeci jen, dítě „nevyreklamujete“.
Kateřina Paraiová
