Krojované hody. Pouhá zábava, nebo významná folklórní slavnost?

Hody jsou všeobecně vnímány jako významná událost mnoha obcí mnoha regionů. Vnímají je krojovaní už jen jako zajímavou formu zábavy, nebo v nich i dnes nachází kulturní, folklórní a tradiční hodnoty?

Myšlenkou účastnit se tradičních hodů jsem se začala zabývat poprvé před několika lety. V době, kdy jsem se sama rozhodovala, zda se na dobu tří dnů dobrovolně svázat do naškrobených suknic, košulky, kordulky, a nechat si přiškrtit oběhový systém na pažích řezavými rukávci. Jít či nejít za stárku? A proč vlastně? Podpořím tím významnou tradici nebo pouhou zábavu? Bude má účast mít pro mě a ostatní krojované stejnou hodnotu jako pro ty v (před)minulém století? To byly otázky o významu hodů, na které jsem chtěla najít uspokojující odpovědi. 

Hody. Veselice s bohatou historií. Oslava úrody, která se konala v každé moravské obci v části roku, kdy už na poli nebylo mnoho práce a chod hospodářství mohl zvolnit své tempo. Nejsem si jistá, zda dnes všichni mladí krojovaní historii slavností znají.  V současnosti se o úrodu toho mála zemědělců, kteří ještě zbyli, nestarají. Mnoho z nich jistě nikdy nedrželo v ruce rýč nebo hrábě a spoléhají raději na obchodní zdroje, než na své vlastní. Historické kořeny slavností pro dnešní krojované (a musím přiznat, že ani pro mě) zřejmě nejsou kritériem aktivní účasti na hodech.

Z prvních oslav se postupem času stala tradice. Lidé se po těžké práci těšili na zasloužený odpočinek a nástup dočasného klidu od únavné práce chtěli pokaždé přivítat bohatou veselicí. Tradice vycházející z historie se postupně změnila v hrdou nutnost, kdy každý mladý považoval za čest následovat své předky, stát se stárkem či stárkou, obléci si slavnostní kroj a přispět tak konání dalších oslav. Z vlastní zkušenosti vím, že tato myšlenka přetrvala až do současnosti. Má babička byla stárkou, maminka taky a v rodinné tradici pokračuje i má sestřenice, která jde letos už po páté. Jsou zde však i výjimky a já jsem jednou z nich.

V mém případě se rozhodnutí obléct si kroj a zabývat se folklórem ovlivnila spíše vidina nové zábavy, než čest rodu. V Židlochovicích, v malém městečku jižně od Brna, funguje pravidlo dobré party – pokud jdeš ty, jdu i já, pokud ne, nejdu. Pro tamní stárky (mě nevyjímaje) je totiž důležitější přátelství než rodinná tradice. Proto se tam hody několikrát vůbec nekonaly. Naproti tomu ve vzdálenějších Šakvicích folklórem dnes mladí žijí natolik, že slavnost před několika lety naopak obnovili. A jejich nekonání by bylo ostudou obce.   

Což mě přivádí k poslednímu kritériu, které podle mého názoru ovlivňuje přístup krojovaných a podobu hodů. Je jím poloha obce. Vzdálenost od Brna je pro jihomoravské hody rozhodující. Čím blíže Brnu, tím více se vytrácejí hodové zvyky, tradiční tance a celkový ráz oslav. Čím blíže Pálavě, tím více jsou v obci hodovníci akurátnější, konzervativnější a spoutaní historickou tradicí. Tuto zkušenost jsem získala ve dvou regionech, ale domnívám se, že platí pro celý jihomoravský kraj.  

Hody procházejí určitým vývojem. Stejně tak jako lidé (hodovníci) napříč staletími. Proto se jejich podoba a někde i možná účel změnil. Přesto si však nemyslím, že je na tom něco špatného a jejich konání v současné společnosti nemá význam. Ať už se považuje za vrchol oslav tanec moravské nebo české besedy, jinde zavádky, ať už místí stárci považují za čest, nebo pouhý zvyk či zábavu prožít slavnosti v krojích, znamenají hody pro lidi to stejné. Utužení dobrých, nejen sousedských, vztahů nad dobrým vínem a jídlem. A to ve všech obcích. Bez výjimky. 

Nicole Krinková

Komentář je včetně audio nahrávky k vidění i slyšení také na webových stránkách on-line studentského deníku Stisk.