Krev básníka se smísila s krví legendy britského postpunku

Do brněnského Kina Art si našel cestu unikátní audiovizuální projekt, spojující surrealistický snímek avantgardního umělce Jeana Cocteaua s novou érou hudby britské postpunkové legendy Stevena Severina.

Steven Severin po promítání filmu.Jakub Fabík

Je tomu už mnoho desítek let, kdy se sešla francouzská umělecká smetánka na večírku pořádaném šlechtickým párem Charlesem a Marií-Laure de Noilles v jejich pobřežním sídle. Právě na tomto večírku vznikl nápad vytvořit Krev básníka. Přítomní umělci se rozhodli natočit surrealistický snímek a režii svěřili v té době již opěvovanému básníkovi a umělci Jeanu Cocteauovi, kterému Charles de Noilles slíbil tisíc franků na výlohy spojené s filmem. Jak je u surrealistických děl zvykem, hlavní důraz byl kladen na zachycení umělcových myšlenek, proudících z hlubin jeho podvědomí a nacházející ztvárnění v jeho snech.

V první části filmu je divák přenesen do ateliéru mladého umělce (Enrique Rivero), který na plátně právě dokončuje kresbu obličeje, když vtom se náhle ústa jeho obrazu začnou pohybovat. Umělec se ve zděšení snaží ústa rychle smazat rukou, avšak dosáhne pouze toho, že se ústa přemístí na jeho vlastní dlaň. Po chvílích paniky se mu podaří přemístit ústa na nedokončenou sochu. Ta se však probudí k životu a začne si hrát s umělcovou ješitností. Nakonec ho přemluví, aby prošel zrcadlem do svého nitra. V dalších částech snímku se umělec ocitá na chodbě hotelu Mnoha Šílenství, kde je voyeurským koukáním skrz klíčovou dírku svědkem několika opravdu zarážejících násilných či fantaskních scenérií. Nakonec ve jménu věčné slávy spáchá sebevraždu. Tím však „příběh“ nekončí. Metaforické výjevy jakoby z šíleného snu, ale hlavně tématika sebevražd, reprezentující oběť, kterou je umělec nucen podstoupit, provázejí celý snímek od začátku až do samého konce.

Je opravdu těžké zhodnotit takový niterný výlev duše umělce. Co když tento film pochopil správně pouze sám jeho autor? Vždyť i Steven Severin se nechal slyšet, že Krev básníka má rád, právě protože po každém novém zhlédnutí pochopí něco nového, něco čeho si při předchozím promítání nevšiml. Je potřeba si uvědomit, že tento typ filmu nejde racionálně uchopit, jediný způsob, jakým je možno se k němu stavět, je procítit ho.

Pro mě je Krev básníka niterná zpověď umělce, který chce všem neumělcům pomocí metafor ukázat, jaké oběti musí být schopen učinit, aby dosáhl slávy a nesmrtelnosti. Zároveň se však jedná o sen, ve kterém se z podvědomí Cocteua vynořují stěžejní zážitky z jeho života. Silná tématika sebevražd, ve filmu obsažená, se bezpochyby vztahuje k sebevraždě, kterou spáchal Cocteaův otec již v jeho útlém mládí. Výlet do opiového doupěte nám zase připomíná jeho minulost narkomana. A takto bychom mohli pokračovat dále a nacházet spojnice mezi dalšími a dalšími metaforami z filmu a pojit je třeba k autorově sexuální orientaci či jeho chlapeckým láskám. Krev básníka je touto symbolikou spojenou s životem jejího autora protkána skrz naskrz. To je pochopitelně nevýhoda pro ty, kdo se s Cocteauovým životem před filmem neseznámili.

Co však jistě zaujme všechny bez rozdílu, je technická stránka filmu. Ač se jedná opravdu o rané filmové dílo, některé speciální efekty jsou na značně vysoké úrovni. Sochy ožívají a mluví pohyblivými ústy, pevná zrcadla se mění v prostupné brány do nitra umělce a malé holčičky unikají svým chůvám levitací až na strop, odkud se jim vysmívají. To vše doprovází na pozadí skvělá Severinova elektronická hudba, na míle vzdálená od gothic rocku, který tvořil na začátku 80. let. Celý jeho projev je protkán výpravnými melodiemi, ve kterých tu něco vrzne, tu něco zaklepá, ale vždy v tu správnou chvíli, aby tím bylo podtrženo dění na plátně.

Největší chybou, kterou můžete udělat, pokud se chystáte zhlédnout Krev básníka, je očekávat od tohoto snímku klasickou filmovou zápletku či nějaké rychlé kulturní rozptýlení. Tyto výdobytky moderní kinematografie Cocteauovo již přes osmdesát let staré dílo postrádá. Pokud se však smíříme s tímto faktem, již nic nám nebrání nadechnout se a ponořit do autorových temných a bizardních snů, kterými vás provede Severinův emotivní hudební doprovod.

Autor: Jakub Fabík