Koukejte telata, jede vám tata aneb inseminátor proti zbytku světa

Slepička na to má kohoutka, pejsek fenku a sousedka Lojzu z vedlejší vesnice. No a krávy? Inseminátora! Bejček už dneska není v módě a místo toho přichází na scénu člověk s gumovou rukavicí a nástroji ne nepodobnými mučidlům. 

Vděčíme mu za pupky plné hamburgerů, ale i mléko co nám podle některých stále teče po bradě. Povolání vznešené a potřebné, avšak velmi málo známé. Pavel Kašpárek je zootechnik a shodou okolností i můj táta, kvůli snižování stavů však musí zastávat právě i práci býčka. Jak ale vypadá tahle práce pro pořádné chlapáky, kteří si maso do hamburgeru doslova udělají podle sebe?

Páření je zejména u lidí velmi příjemný proces, ve kterém má zálibu prakticky každý člověk. Je to věc různorodá a každý si v tom najde to své. Když jde na věc inseminátor, romantika musí stranou! Nasát trubičkou dusíkem chlazené semeno z futuristicky vypadajícího kontejneru a jde se na věc. „Dobrý den madam, jak vám dnes chutnala řepka?“ zeptá se nonšalantně inseminátor. „Bůůůůů,“ odvětí stračena. "Mohla byste se laskavě otočit zadkem na sever madam?“ pobídne krávu Kašpárek. Pak už jen táhlé bůůů a je kocour v troubě, respektive ruka v … Společně s inseminátorskou paží mizí v krávě i hadička s životadárnou tekutinou od pěstěného býka, který se momentálně pase někde na úpatí alpských vrcholků. Inseminátor vytahuje ruku s rukavicí a nabízí ji k potřesení na znamení dobře odvedené práce. Jen ti neotrlejší podávají tu svou.

Udělat z krávy budoucí maminu přitom není žádná legrace. Poznat, kdy je ta správná chvilka na vpravení dávky a kam přesně, je na diplom z Harvardu. Oproti tomu na držení ocasu, úlohu, kterou jsem několikrát zastal i já, je potřeba schopností, kterých se dostává i šimpanzům.

Měsíc po sblížení kravičky s člověkem přichází na řadu napínavý těhotenský test. Ten se opět provádí hezky ručně. Když se vše podaří a telátko je na cestě, nezbývá než čekat. Stejně jako u lidí po devíti měsících přichází den D. I porod má na starosti Pavel Kašpárek jakožto zootechnik. Ať jsou třeba dvě v noci, jakmile zařinčí telefon, že paní Krawkovská je připravena dát život telátku, musí všechno stranou. Promnout oči, nasadit vysoce hygienicky zaneřáděné modráky a už si to zootechnik Kašpárek ve své pracovní Felicii šine směrem ke klientce.

Akt zrození je sice na papíře vždycky taková překrásná, vyvoněná, pozitivní věc, naživo je to ale spousta pro muže naprosto nepředstavitelné bolesti, potu, sprostých slov a tlačení. Když si vezme do parády krávu inseminátoro-zootechnik Kašpárek, není na celou věc o nic veselejší pohled. Kravičky jsou zvířátka značně domestikovaná a za ta léta jaksi zapomněly samy rodit. Vinu na tom utrpení má i fakt, že díky „ne-tak-moc-BIO“ rostlinám, kterými se krmí, rostou jejich telátka do obřích rozměrů. Stejného privilegia se však nedostává kravským reprodukčním orgánům.

Kráva funí, mručí, sotva stojí. A zootechnik? Obě ruce v krávě snažíce se pomoci telátku na svět. „Pane doktore! Už vidím kopýtko, a hele, další!“ Telátka se rodí předními nohami napřed, načež se za mohutného povzbuzování brzy ukáže i hlavička. Když to jde ztuha, naváže se za přední nohy provaz, za který tahají všichni kolem, co mají ruce. Po dlouhém zápase se mládě svalí do slámy a nadšená maminka si ho olíže. A co táta? Ten si jde umýt ruce, nejspíš na něj někde čeká můj nevlastní bratříček připravený ke zrození. No a ze mě je tak de facto nevlastní brácha hamburgerů!

Na závěr si ještě pojďme zanotovat inseminátorskou hymnu:

Tři sta jaloviček, jenom jeden býček,

jede na motorce, vercajk má v aktovce,

švarný šohajíček.

Koukejte telata, támhle jede tata,

Jede na motorce, vercajk má v aktovce,

švarný šohajíček.

Ondřej Kašpárek